Bludný kruh snů a skutečnosti.

Knihy nejsou morální či nemorální. Knihy jsou dobře či špatně napsané. A dost. (Oscar Wilde)

JEDNORÁZOVKY - slash

Já nejsem malý dítě!!! SS/HP

Tato jednorázovka bude mít dvě části, v této první na žádný pohl. styk nedojde, takže si to může přečíst kdo chce. Pokud tedy někdo chce, že.

Frankie

Byl čtvrtek večer a Harry se plížil po chodbách hradu pod neviditelným pláštěm. Byl navštívit Hagrida, což mu samo o sobě nezabralo tolik času, prohodil s ním jen pár slov a téměř si vylámal zuby o jeho griliášové hrudky, na které je Hagrid velice pyšný, zatím nikdo neměl to srdce mu říct, že to je nepoživatelné. Ovšem při cestě do hradu ho přemohla nutkavá potřeba jít se projít kolem jezera, takže se nikdo nemůže divit, že vrátit se na kolej prostě do večerky nestihl.

 

Harry byl právě natisklý na kamenné stěně a čekal až kolem něj provlaje učitel lektvarů. Už se chtěl odlepit a pokračovat v cestě v domnění, že si ho profesor nevšiml. To by ale nesměl být Snape, který pro Harryho z neznámého důvodu vycítí, že je někde blízko. Možná proto mladík nebyl ani moc překvapený, když přítmí chodby protrhl sytý baryton.

„Ale, ale…Kdopak se nám to tu potuluje po chodbách hodinu po večerce a v neviditelném plášti?“ zazněla jízlivá otázka z těch až nepřirozeně býlích rtů, načež z Harryho strhl plášť po jeho otci.

„Já…Omlouvám se pane, nějak jsem zapomněl na čas.“ sklopil mladý Nebelvír zrak ke svým odraným botám.

„Mě nezajímají vaše výmluvy, pane Pottere. Strhávám Nebelvíru deset bodů a teď mi zmizte z očí.“ zasyčel ten, Harrym, tolik nenáviděný člověk. Jak přikázal, tak Harry učinil a skryl se pod neviditelný plášť. Profesor lektvarů, tak mohl již pouze slyšet, jak se chodbou rozléhají rychlé kroky.

 

„No kde jsi byl, začínala jsme o tebe mít starost.“ vrhla se na něj Hermiona sotva prošel obrazem do společenské místnosti.

„Klid, zdržel jsem se u Hagrida. Mimochodem přišel jsem o deset bodů, teď mě chytnul Snape.“ prohodil jakoby nic a plynule pokračoval do ložnice, teď potřeboval spánek jako sůl.

„A kam si myslíš, že jdeš?“ křikla Hermiona a přes celou místnost po něm mrštila učebnici lektvarů.

„Zítra máme odevzdávat úkol z lektvarů a ty nemáš ani čárku.“ pozvedla povýšeně hlavu, načež to v Nebelvírovi vzkypělo.
“A ani nic psát nebudu, já nejsem malý dítě Hermiono, umím se o sebe postarat sám. Přestaň mi říkat, co mám dělat.“

„Ale…“

„Žádný ale, je jenom moje věc, jestli to budu psát nebo ne a já se rozhod, že to tuplem nenapíšu.“ odsekl a zmizel za dveřmi ložnice, kde již napjatě čekal Ron s klukama, kteří samozřejmě tohle nemohli přeslechnout.

„Fííha.“ vyvalil oči Ron a plesknul Harryho po zádech s uznalým pokýváním hlavy.

„To bylo dobrý, akorát tě nechci vidět zítra na lektvarech. Snape si na tobě smlsne.“ zahlaholil Dean Thomas zpod deky.

„Jo.“ těžce si povzdechl hrdina kouzelnického světa a zalezl do postele.

 

Druhý den už od rána měl Ron a Harry poněkud rozběháno a nutně podotknout, že to byla Ronova vina, kdyby se ráno nenacpával na snídani do poslední chvíle, tak by teď nemuseli běžet jako šílení dolů do sklepení na dvouhodinovku lektvarů, stejně už šli o pět minut pozdě, ale Snape není radno rozčilovat ještě víc, než je nutné. Do třídy vtrhli jako hurikán, div profesorovi nevyrazili zuby o dveře. No i když o ten velký nos by se spolehlivě zastavili.

Profesor nehnul ani brvou, pomalu zavřel dveře, počkal až se hoši usadí a hlasem ledovějším než kra pronesl: „Pan Potter a pan Weasley, jako obvykle. Strhávám Nebelvíru dvacet bodů za pozdní příchod a neukázněný vstup do třídy.“

„Ale to..“ začal ryšavý chlapec protestovat.

„Za každého dvacet bodů, pane Weasley. Zda se vám to snad málo?“ pozdvihl jedno obočí a rty zkroutil do nepřívětivého šklebu.

„Ne, pane.“ řekl Ron a uši mu zčervenali od vzteku.

„Hajzl jeden.“ špitl směrem k Harrymu.

„Ostatně jako vždycky.“ vrátil mu to kamarád a oba svorně šli pro přísady do zvětšovacího dryáku.

 

Hodina probíhala v zajetých kolejích, které se za posledních pět let Harryho studia nijak nezměnili. Neville se klepal jako ratlík, kdykoliv o něj Snape zavadil byť pouze koutkem oka a Draco se snažil trefovat výbušnými přísadami do Harryho kotlíku. Drobná změna nastala pouze v tom, že se s ním Hermiona nebavila, takže mu neměl kdo radit, když byl s postupem v koncích, což se stalo právě teď.

„Rone? Myslíš, že jsem teď měl míchat pětkrát po a nebo proti směru hodinových ručiček?“ zasyčel Nebelvír koutkem úst. Odpovědí mu bylo zoufalé pokrčení ramen.

Po chvíli zuřivého míchání se Harrymu z kotlíku vyvalil černý dým a zahalil je od hlavy až k patě, takže si neviděli ani na špičku vlastního nosu. Odněkud za nimi se ozvalo úsečné: „Evanesco.“ a dým i lektvar zmizeli.

„Pottere, výborně dnes jste předčil i pana Longbottoma. Očekávám, že dnes večer o osmé hodině budete u mě v kabinetu, aby jste si tento lektvar dodělal. Odebírám Nebelvíru deset bodů za neschopnost.“ podíval se na rozzuřeného chlapce a pokračoval ke katedře.

„Měli by jste být všichni již hotovy, nalijte své vzorky do lahviček a i s esejí, kterou jste dostali za domácí úkol, mi to přinesete ke katedře.“ po těchto slovech zavládl všeobecný chaos a Harry se stihl vypařit ze třídy dřív, než si Snape mohl všimnout, že neodevzdal esej.

 

Večer přesně v osm klepal zelenooký chlapec na dubové dveře ve sklepení hradu.

„Dále.“ ozval se hlas podobný vrčení divokého psa. Dveře jemně zaskřípali, když do nich Harry strčil a to stačilo, aby se mu zježili chloupky vzadu na krku.

„Dobrý večer, pane.“ pozdravil uctivě chlapec, na něj až moc uctivě, možná si myslel, že když bude hodný, tak si Snape nevzpomene na tu zatracenou esej, kterou měl k čertu napsat.

„Posaďte se Pottere, ještě než začnete s vaším lektvarem, vám uděluji školní trest na celý týden, od zítřka do pátku. Myslel jste si, že si nevšimnu vaší chybějící eseje?“ zavrčel sarkasticky a pohodlně se opřel v křesle.

„Ne, pane.“ svěsil Harry poraženecky hlavu a přesunul se k lavici s kotlíkem a přísadami.

„A ještě pane Pottere, tu esej mi vypracujete. Přinesete mi jí na zítřejší trest, rozuměl jste?“ zasyčel.

„Ano, pane.“kuňknul hoch a dělal, že čte postup lektvaru jenom, aby se mu nemusel kouknout do očí. Jak toho chlapa nenáviděl. Na jednu stranu by ho nejraději poslal do říše mrtvých pokaždé, když ho jenom vidí, ale na druhou stranu ho ten muž až neuvěřitelně fascinoval, svým způsobem jím byl Harry posedlý. Byl jím posedlý tak, že se mu o něm už začínali zdát i sny, vlastně sen. Jenom jeden sen, který se mu opakoval aspoň třikrát týdně už od začátku školního roku, takže necelých osm měsíců. Harry si myslel, že se musí zbláznit, ale kupodivu se nezbláznil, spíš si začal Snape všímat víc než jindy, ale do očí se mu odvážil podívat málokdy. V tom snu viděl Snapea s nasazenou smrtijedskou maskou, jak mu ve větru vlasy vlají kolem obličeje a on stojí u hrobu, který je porostlý mechem a sem tam trčí z hrobu osamělá lilie. Zdá se už věčnost, co tam stojí a najednou si serve masku a mrští jí o náhrobní kámen, kde se roztříští na milion kousků, ale nejzvláštnější je, že Snapeovi po tváři kane slza. Možná, že přesně tohle chlapce na muži tolik fascinuje, možná je to tím, že Snapea s ledovým srdcem a ještě studenějšíma očima viděl uronit slzu. A i když to byl pouze sen a výplod jeho fantazie, tak to byla situace, ve které nikdy nikdo Snape neviděl, to si byl jistý, že ne. Možná ho tolik fascinuje to, že Snape by mohl něco cítit, cokoliv. Spousta lidí ho viděla, jak se mu zračí v obličeji nenávist, už jenom při pohledu na Harryho, ale i to se zdá Harrymu jaksi hrané. Jakoby to nechal promítnout na tváři jenom pro pocit, že plní roli, aby bylo všechno tak, jak to být má, ale chlapec si již delší dobou není jistý, jestli je tohle přesně to, co chce. Dívat se na toho muže s odporem pokaždé, když ho uvidí, co když se jednou přistihne, že to dělá už jenom ze zvyku a ne proto, že by to skutečně cítil, co když jednoho dne zjistí, že tohle nikdy necítil, že to dělá jenom proto, že přesně tohle se od něj očekává. Že přesně tohle se naučil cítit jenom proto, že Sirius to tak taky cítí a jeho otec cítil totéž, co když zjistí, že radši nenáviděl jednoho člověka pro klid druhého? Nebo snad pro blaho sebe sama?

Chlapec po pěti minutách tupého zírání prudce zavrtěl hlavou, jakoby se snažil vystrnadit nepatřičné myšlenky z hlavy.

„Být vámi Pottere, tak začnu pracovat, jestli to chcete stihnout do půlnoci.“ doporučil Harrymu profesor, aniž by zvedl hlavu od opravování esejí.

Skoro celý trest proběhl v tichosti, až na pár utroušených poznámek od Snapea na Potterovu adresu, většinou to obsahovalo slova jako neschopnost nebo minimální inteligence.

O dvě hodiny později Harry konečně dokončil jakž takž ucházející lektvar, přičemž poslední půlhodinu na něj Snape nepokrytě zíral, možná si myslel, že ho tím znervózní. Spíš to v Harrym vyvolalo další vlnu fascinace, takže se mladík občas přistihl jak po očku na profesora kouká. No Snape by musel být slepý, aby si toho nevšiml. Snad tomu nepřikládá vážný důraz. Rozloučení bylo velmi chladné, vlastně jako vždycky, a o půl hodiny později Harry ležel v posteli s nebesy a zdálo sem u o muži, jenž stojí u hrobu s liliemi a mechem.

 

Sotva se probudil udeřila mu v hlavě myšlenka na to, že je sobota, hned v zápětí mu došlo, že i dnes má školní trest, jestli někde potká McGonagallovou, tak ta ho roztrhá na kousíčky dřív než řekne famrfpál. Hned po snídani, na které se Ron málem udusil topinkou a Hermiona ho stále ignorovala, začal náš malý hrdina smolit esej do lektvarů na téma: Sto užití žabího slizu a jeho klady a zápory. Nutně podotknout, že se u toho zapotil víc, než by se zdálo, že je možné. Snad si o něm Snape nepomyslí, že je tupec, protože když si Harry své dílo prohlédl zjistil, že posledních deset palců písmo natáhl a zvětšil na dvojitou velikost, než je u něj obvyklé, takže to vypadá dost zvláštně. No spíš jak od analfabeta. Zbytek dne až do večera strávil na famfrpálovém hřišti. Na trest přišel sice včas, ale unavený a uřícený z toho běhu dolů do sklepení. Po tom, co byl vyzván, aby vešel, odložil umolousanou esej na Snapeův stůl a čekal, co si na něj profesor vymyslí. Možná byla osudová chyba, že se odvážil podívat se mu do těch obsidiánových očích, protože to, jak se mu v nich blýskalo nevěštilo nic dobrého. Až moc se zdálo, že se Snape na něco těší. A to pro Harryho v žádném ohledu nemohlo být dobré znamení.

„Pane Pottere. Stoupněte si támhle k té lavici.“ pokynul mu profesor a jeho blýskání v jeho očích nabralo na intenzitě. No Harry se k lavici došoural po pěkné chvíli a pak pochopil, proč to zlověstné blýskání v očích. Ležel tam totiž přát morkomora a Harrymu se už jenom při pohledu udělalo špatně.

„Zacházejte s tím opatrně, kůži opatrně sejmete, ne že se pořežete, krev z morkomora je velice jedovatá, poté tu kůži nakrouháte a na závěr strháte drápy. Nastrouhanou kůži a drápy pečlivě uložíte do mističek a Pottere, jestli si chcete hrát na chudinku, tak to na mě neplatí, na to omdlívání vám skočí možná tak ostatní, já ne.“ dodal jakoby nic a začetl se do Harryho eseje, za každou větou se ozývalo posměšné „Tsss.“ Harry se mohl s lepší známkou jak Troll rozloučit rovnou.

 

Nebylo mu dobře, i když dostal dračí rukavice, tak mu nebylo dobře, všude po těle mu vyskočil ledový pot a v uších se mu pořád dokola ozývala slabá ozvěna ženského křiku. Byl slaboch, musel si to přiznat, byl slaboch, když i pouhý pařát toho tvora v něm vzbuzuje tyto pocity. Co chvíli měl pocit, že omdlí, na nohou se držel pouze silou vůle a čím déle byl v kontaktu s tou věcí, tím hůře mu bylo. Po půl hodině strávené oddělováním kůže od masa se mu na prsou usadil imaginární balvan, který mu zabraňoval dýchat. Musel se na chvilku opřít, prostě musel jinak sebou praští o zem a to nemohl Snapeovi dopřát.

„Copak Pottere? Nějaký problém?“ ozval se sametový, ale přece chladný hlas z míst, kde matně tušil profesora. Nebyl schopen zaostřit, svět se mu začal míhat.

„Jsem v pořádku.“ odlepil své suché rty od sebe a zachrčel odpověď. Snape to vzal na vědomí a odešel jakýmisi tajnými dveřmi pryč, stačil ho ještě informovat, že nemá odcházet, jinak si tím vyžádá další týden trestu navíc.

„No fajn…“ špitl chlapec a než si stihl uvědomit, co se to s ním děje, omdlel. Při pádu na zem se uhodil do čela o hranu lavice.

 

„K čertu s ním s fakanem.“ zamumlal Snape jakmile vešel zpět do třídy a Harryho neviděl stát za lavicí. Než k ní došel stihl si pod vousy zamumlat ještě pět dalších nadávek, které mu ale rychle zmrzli na rtech, když spatřil na zemi ležet Nebelvírovo bezvládné tělo. Pokud by jste v tento moment čekali jakýkoliv projev citů, tak se pletete. Profesor lektvarů prostě jenom pronesl kouzlo Aquamenti a zmáčel Harryho od hlavy až k patě. Bohužel tento plán měl jisté slabiny, třeba tu, že to Pottera neprobralo, tak zkusil Rennervate, které z nějakého důvodu selhalo též.

„No tak, Pottere, vzbuďte se!“ dvakrát ho propleskl až tomu malému hrdinovi zčervenali líce, když ani to nezabralo, tak si jeho trup velice opatrně opřel o svá prsa a do krku mu nalil povzbuzující lektvar.

„Pottere?“ zeptal se a modlil se ke všem svatým, aby se z těch mladičkých úst už něco ozvalo.

„Au.“šeptl hoch tiše, takže muž musel velice napínat sluch, aby ho zaslechl.

„Pottere, proboha, co nechápete na tom, že omdlívaní si máte nechat pro někoho jiného?“ Snape se opět dostával do ráže, ale i tak v jeho hlase na vteřinku zazněl strach. U něj něco neuvěřitelného a Harry to zaslechl. Byl zmatený. Severus Snape se o něj bál. Nebo se možná bál, že by měl problém u Brumbála, kdyby se s ním něco stalo. Jo, to bude ono. Rozhodl se Nebelvír a až poté si uvědomil, že se půlkou těla válí po profesorovi.

„Pardon, omlouvám se.“ začal blekotat, zatímco se snažil co nejrychleji zvednout. Když se konečně prudce postavil, tak se mu zamotala hlava a hrozilo, že tu studenou zem políbí znovu, naštěstí ho profesor včas zachytil. Harry chytl barvu přezrálého rajčete.

„Pottere, myslím, že pro dnešek to stačí, jděte a přijďte zítra.“ popoháněl ho.

„Dobrou noc, pane.“ kvíkl a ve sklepení po něm zůstal viset jemný opar pižma, potu a vůně jasmínu. Odkdy Potter voní po jasmínu? Že by měl dívku? Po této myšlence Severuse píchlo v hrudi až podezřele blízko u srdce. Ať chtěl či ne, musel uznat, že to byla velice příjemná vůně.

 

 

Poslední komentáře
12.09.2008 06:42:49: Blanch: no já jsem se asi už při čtení zadrhla na těch opakovaných slovech a pak jsem si tak nějak k...
11.09.2008 23:08:38: no..kdybych měla víc času, klidně bych se do toho pustila, ale spíš bych ti doporučila se obrátit na...
11.09.2008 22:50:50: Blanch: smileyJá se neurážím objektivní kritika spíš pomáhá no ne? Takže děkuji a pokud víš o někom ,k...
11.09.2008 22:42:59: oh, tak už mě nemáš na svědomí, děkuji za přidání, jsi rychlá :)
 
Je lepší radovat se z květu růže, než strkat její kořen pod mikroskop. (Oscar Wilde)