Bludný kruh snů a skutečnosti.

Knihy nejsou morální či nemorální. Knihy jsou dobře či špatně napsané. A dost. (Oscar Wilde)

Možná je čas na převrat - HP/SS

Možná je čas na převrat 2.díl

6-10. díl...

 

 

Ticho. To protivný ticho mu trhalo ušní bubínky. Znáte ten pocit, když vám mezi zadními stoličkami uvízne nitka hovězího? Nepatrný detail, ale připadá vám to, jako by vám na zuby tlačila taverna, a máte potřebu se toho zbavit. Tak přesně tak se cítil Harry. To ticho bylo jako ta nitka hovězího. Chtěl se ho zbavit, ale nevěděl jak. Představa, že tu začne vyvádět nějaké skopičiny a nachytá ho u toho vracející se Snape, nebyla lákavá. Už takhle v jeho očích vypadal tak, že si ani sám neumí pořádně utřít zadek, tak mu nemusí přímo před nos strkat důkazy.

 

Rozhodl se prozkoumat ten dům, který tolik nenáviděl, který představoval vše, co mohl mít se Sirusem a teď nemá nic, jenom tenhle zatracený dům, který vlastně ani pořádně nezná.

„Můj dům,“ ta slova mu zanechala na jazyku trpkou příchuť bolesti a zrady. Přestal se tím zabývat, stejně to nezmění.

Rozhodl se začít od sklepa. Hůlku pevně svíral v dlani a bál se, že v každém koutě na něj něco vybafne, třeba akromantule nebo chodící mumie nebo něco stejně odporného a typicky Blackovského. Nestalo se nic. Sklep měl pouze jednu chodbu, zato hodně klikatou. Bylo zde hodně dveří, ale žádné kromě dvou nešly otevřít ani kouzlem a ani paklíčem, s kterým ho naučila zacházet dvojčata. V těch dvou místnostech bylo pouze harampádí. Zrezlé kotlíky, dětská košťata, vyřazený nábytek a taky tolik proslulé lebky všech zabitých domácích skřítků, kteří zde sloužili. Když tohle spatřil, stáhlo se mu hrdlo. Vzpomínky, všude, kam se podívá, jenom samé vzpomínky.

Na konci chodby byly dveře jiné než všechny ostatní a Harrymu došlo, že ty vedou do profesorovi lektvarové místnosti. Jednou z věcí, kterou se za tu dobu naučil, bylo to, že by nikdy neměl sahat na jeho věci. A, i když ho nesmírně lákalo prohlédnout si laboratoř zevnitř, věděl, že kdyby na ty dveře byť jen zblízka dýchnul, tak to Snape zaručeně pozná. A jestli ne, tak by byl z formy a znamenalo by to, že stárne. Nezkoušel to. Nikdy nebyl zrovna vzor inteligence, ale tohle chápal i on.

Byl zklamaný. Nevěděl proč, ale u takhle starého domu očekával, že ve sklepě najde něco famózního. Ale ta věc s velkým V tam prostě nebyla.

Postupně si prohlížel celý dům. Běžně používané místnosti přeskakoval a do těch nepoužívaných pouze nahlédl, protože když je s paní Weasleyovou kdysi čistili, tak si je prohlédl dost a dost. Do kmotrova pokoje také nešel. Tam, kde kdysi býval Klofan, byla už jenom sláma, která tam po něm zbyla. Ten byl teď v Bradavicích u Hagrida a Harry věděl, že tam se má nejlépe.

 

Když si myslel, že se může zase vrátit do svého pokoje a nechat se mučit tím tichem, tak si uvědomil, že by tu měla být půda. Každý takhle starý dům má půdu. Chvíli mu trvalo než našel poklop, kterým by tam mohl vlézt. A když už ho konečně našel, tak přemýšlel, jestli tam také není Ghúl jako u Weasleyových, protože nevěděl, jak by měl takovému tvorovi vysvětlit, že jde jenom na obhlídku a nechce mu ublížit. Nehledě na to, že by mohl být velice agresivní a mohl by Harrymu ukousnout třeba ucho nebo nějaký jiný kus těla. A co si budeme povídat, měl se rád. Nejprve kolem sebe vyčaroval ochranný štít, teprve potom se odvážil vystoupat po žebříku až k poklopu, který opatrně nadzvedl. Do očí mu napadal jemný prach. Bylo to nepříjemné a dost mu to zhoršovalo vidění, ale i přesto si byl jistý, že ho nic nekousne. Vyhoupl své tělo na podlahu půdy a začal si zuřivě vytírat prach z očí. Všude byla dobře deseti centimetrová vrstva. Okamžitě se mu vybavily obrázky Pompejí. Nejdřív se snažil prach odstraňovat kouzlem, ale zjistil, že to by mu zabralo příliš mnoho drahocenného času. Zase nábytek. Tahle rodina byla masivním nábytkem přímo posedlá. Jeho myšlenky byly vesměs negativního rázu, potom ho uhodila do očí jedna věc. Všechny to jsou skříně a všechny prosklené. Rychlým krokem přešel k nejbližší kredenci a kouzlem vyčistil sklo, pak už stačilo pouze špitnout „Lumos!“ a mohl si prohlédnout její obsah. Málem mu to vyrazilo dech. Zběsile přeběhl k druhé a potom k další a další. Všechny až na tři obsahovaly prakticky to samé. Tohle bylo jako obří lapidárium. Bylo to jako v muzeu, ale tyhle věci musely mít stokrát možná dvěstěkrát vyšší cenu.

„Bože... To není možné…“ Nikdy mu nešlo z hlavy, proč se nechal tak unést, zvlášť v domě rodiny Blacků. Prostě tu skříň otevřel, protože si chtěl zblízka prohlédnout něco tak neuvěřitelného. Prostě se toho musel dotknout, aby uvěřil, že to není žádná iluze. Vypadlo to jako svitek omotaný provazem s pečetí, kde byli dva jezdci na jendom koni, a pak tu byl rudý osmicípý kříž s rytinou a heslem „Non nobis, Domine, non nobis, sed Nomini Tuo da gloriam“. Ten kříž byl položený vedle svitku.

Templáři!

Seběhlo se to strašně rychle. Ze skříně se vyvalil černý dým, který se začal formovat do psovité šelmy.  Ztuhly mu nohy a měl pocit, že krev se mu v žilách mění na rosol. Půdou se neslo zlověstně vrčení, které jakoby neexistující ozvěna třikrát vracela.

„H-Hodný pejsek,“ tohle mělo stejný účel jako „Trhej!“  Pes se odrazil a dopadl předními tlapami přímo na Harryho hruď. Ochranné kouzlo, které na sebe venku uvalil, prasklo jako bublina z bublifuku. Svalil se i se psem na podlahu. Tesáky ho poškrábaly na krku, cítil, jak mu krev stéká dolů a vsakuje se u klíční kosti do lemu trika. Snažil se ho shodit, ale jeho ruce jím úplně hladce proplouvaly, jako když projdete duchem. Pes rozevřel tlamu a na smrt vyděšený Nebelvír mohl vidět ostré zuby ve dvou řadách. Prudce škubl a pes se mu zakousl do ramene.  I přes vystřelující bolest si malý kousek jeho vystrašené mysli uvědomil, že stále svírá hůlku.

„Spiritus Exigo!!!“ použil kouzlo na vyhnání zlého ducha. Pes se na chvíli bolestně stáhl, což mu dalo dostatek času na to, aby se znovu zvedl. V návalu paniky, která jím prošla, když se šelma znovu zaměřila na něj, přiskočil ke skříni a zabouchl dveře. Půdou profoukl vítr a s naříkáním meluzíny se ze psa stal opět jenom černý dým, který se vpil do skříně.

Jeho tělo se zhroutilo na zem, kde rozvířil další prach. Nemohl chodit, nemohl myslet, nemohl nic. Byl vysílený po fyzické i po psychické stránce. Vlivem zbytkového adrenalinu mu ve spáncích divoce pěnila krev a levou rukou mu probíhaly nervové záškuby. Klížily se mu oči, ale tušil, že kdyby teď usnul, tak by se nemusel probudit. Co když ty zuby byly plné jedu?

Kdyby alespoň věděl, co to bylo za stvoření. Párkrát prudce zamrkal, oči měl vysušené a podrážděné. Mrkal stále zuřivěji, nakonec se mu z koutku oka spustila slza. Začal se třást, připisoval to vyčerpání, ale až bolestně si uvědomoval, že se co nevidět zhroutí a nechtěl, aby to bylo na půdě.

Kde je sakra ten Snape, když ho člověk potřebuje?

Po kolenou se doplazil k otvoru, kde stál žebřík. Chvíli mu připadalo, že se mu až drze vysmívá.

„Možná jsem se definitivně zbláznil,“ posměšně si odfrkl a začal soukat své tělo na žebřík. Jakoby každá příčka byla níž a níž a jemu to dalo čím dál tím větší námahu, než na nějakou stoupl. Z posledních třech příček spadl. Kdyby mu nebylo tak špatně, tak si se tomu i smál, jak ten pád musel vypadat komicky. Prostě úplně ztuhl a tak, jak byl, odpadl od žebříku, jako nějaký chrobák na záda.

„Pottere?“ zaslechl na druhé straně pod schody hlas.

„Tady!“ Nebylo to hlasitější  než pípnutí zraněného ptáčátka.

„POTTERE!!!“

„Tady!“ Věděl, že teď nesmí usnout a on pro to dělal vše, co mohl, ale bylo to málo. Byly to tak ubohé pokusy a jemu se chtělo přeci pouze spát. To není zakázané, jenom spát, nechce umřít... Poddal se tomu, trochu se mu zatřepetala víčka a nakonec je zavřel, jako když chcete chytnou zmateného motýla a on stále léta z květiny na květinu a pak to vzdá, zavře svá křídla a doufá, že mu je neutrhnete.

 

Vzbudily ho neznámé zvuky. Chvíli poslouchal a zjistil, že ty zvuky jsou ve skutečnosti slova, nedokázal rozluštit, co znamenají, ale poslouchal ten hlas. Bylo to příjemné, jako když vám uši pohladí samet. Kdo má takovýhle hlas? Věděl, že by ho měl znát, všechno nasvědčovalo tomu, že jeho vlastníka zná, ale jeho hlava, jako by odmítala vydat tolik chtěnou informaci. Postupně začínal rozlišovat jednotlivá slova.

„Zatracený neschopný Potter!“ Snape!!! To uvědomění ho udeřilo jako blesk z čistého nebe. Pak to šlo ráz na ráz. Půda, prach, skříň, pes, tesáky…

Teď by oči neotevřel ani kdyby mu za to platili. Pro jistotu stiskl víčka ještě víc k sobě a snažil se prohloubit dech, aby to vypadalo na hluboký spánek.

„Pottere, nehrajte na mě to divadélko se spánkem. Jestli jste si myslel, že mě oblafnete, tak tím shazujete všechna ta léta, kdy jsem pracoval jako Brumbálův špeh,“ bylo to proneseno téměř konzervačním tónem s lehce ironickým zbarvením, který té větě dodával jistý Snapeovský nádech.

Nezbývalo nic jiného než opatrně a hlavně pomalu otevřít oči. Řezaly ho snad stejně jako na té půdě, ale i přes tento handicap a to, že neměl brýle, mohl vidět lehce rozmazaného profesora sedět vedle postele na židli.

„Můžete mi laskavě vysvětlit, co jste tam pohledával?“ Byl naštvaný a Harry se ani nedivil, neměl tam chodit.

„Já…chtěl jsem…víte…prozkoumat dům,“ snažil se mu to vysvětlit, ale očividně neuspěl. Mžoural a zmateně si prohlížel pokoj, ve kterém ležel. Velké předměty jako stůl a židli identifikovat dokázal, ale ostatní bez brýlí ani omylem.

„Ehm, pane, kde mám brýle?“ Místo odpovědi mu je narazil na nos. Harry si je chtěl srovnat, ale sotva pohnul rukou, jeho tělo se zkroutilo do bolestné křeče, která vystřelovala z ramene do celé paže a zad.

„Zkuste se nehýbat.“ Zatlačil ho zpět a začal mu rameno masírovat. Hm, tohle bylo příjemné, ale ani to, že ten chlap umí něco příjemného, nemění nic na faktu, že je to Snape.


* menší poznámka: na té pečeti jsou dva jezdci na jednom koni, protože to vyjadřovalo chudobu a službu  a to latinské heslo v překladu znamená "Ne nám, Pane, ne nám, ale svému jménu zjednej slávu"

7

„Můžete mi říct, co vás na té půdě pokousalo, Pottere?“ profesor vyplivl jeho jméno jako něco méněcenného. Dokázal si představit, že kdyby jméno bylo hmotná věc, tak by s odporným mlasknutím dopadlo na zem.

„No, já nevím. Vypadalo to jako pes…AU! Dávejte přeci pozor.“ Masírování ramene už nebylo tak příjemné a on si byl tutově jistý, že to dělá naschvál.

„Skutečně šokující popis, Pottere,“ zavrčel Snape, zanechal veškeré činnosti a založil si ruce na prsou.

„No, byl velký a černý…V tlamě měl zuby ve dvou řadách. Jo, a když jsem ho chtěl ze sebe shodit, tak…“

„Tak jím vaše ruce prošly jako duchem,“ dokončil za něj profesor a poškrábal se na kořeni nosu.

„Takže vy víte, co to bylo za psa?“ dychtivost z chlapce přímo sršela.

„Jmenuje se Tartatus lupus nebo také Pekelný vlk. Podle knih i podle všech průzkumů by měl být už sto let vyhynulý, poslední exemplář byl nalezený v poušti Gobi,“ zamračil se a začal Harrymu sundávat obvaz ze zranění. Postupně prohmatával ránu ve tvaru čelistí a dost nesnapeovsky u toho mručel.

„Děje se něco?“ jeho dosud poměrně silná jistota, že je všechno v pořádku, šla do kytek. A Snape mu to tím mračením a zkoumáním rozhodně neulehčoval.

„Hned jsem zpátky,“ profesor se prudce postavil a vypochodoval ven. Harrymu se v břiše kroutilo snad milion hadů. Najednou jako by potřeboval nějaký záchytný bod, pomalu ale jistě rozpoznával, že stará dobrá panika se vrací zpět, raději v dlaních pevně sevřel prostěradlo a začal zhluboka dýchat. O chvíli později se znovu rozrazily dveře, profesor nesl v náručí otevřenou knihu v kožených deskách. Její listy byly celé zažloutlé, takže si Harry dovolil tvrdit, že ta kniha nebude nejnovější.

Hlasitá rána vytrhla Harryho z tupého civění. To jenom profesor zaklapl knihu a na jeho tváři se usadil výraz absolutního soustředění.

„Hm…“ promnul si čelo a posadil se zpět vedle postele.

„Jste si jistý, že měl zuby pouze ve dvou řadách?“ díval se na něj pohledem, který jasně říkal, že podle něj Harry a šváb mají stejné IQ.

„No, víte, když vám něco tak obrovského roztáhne tlamu těsně u obličeje, tak si jsem sakra jistý, protože věřte nebo ne, já byl z těch zubů dost podělanej strachy. Dokonce jsem si myslel, že můžou být jedové!“ Být v jiné situaci, tak by tohle Snapeovi nikdy neřekl, ale ten chlap ho vytáčel. No, když se na ten incident díval s odstupem času, tak se dost divil, že se nepomočil. Věděl, že v takto extrémně vypjaté situaci by to nebylo nic nenormálního, ale už pouhá myšlenka na tu potupu vehnala chlapci do tváří červeň.

„Dospělí jedinci mají skutečně jedové zuby.“ Profesor mu věnoval jeden upřený pohled. Pokud doteď paniku udržel na uzdě, tak teď už bylo na jakoukoliv snahu pozdě. Začal zrychleně dýchat a před očima se mu promítala barevná kola.

„Proboha, Pottere, jestli se mi tu teď chcete složit, tak alespoň počkejte až odejdu, abych potom mohl tvrdit, že jsem o tom nevěděl.“ Paradoxně tohle bylo to, co potřeboval. Ta poznámka zasvištěla vzduchem, jako když prásknete bičem. Přestal panikařit a uvědomil si, že Snape je úplně v klidu. Kdyby to bylo vážné, tak by tu přeci jenom tak neseděl. Ale na druhou stranu Snape byl parchant toho nejhrubšího zrna.

„A...a co to znamená?“ vyslal k němu pohled jelena v záři reflektorů.  

„Podle počtu řad zubů se dá rozpoznat přibližný věk. Tahle stvoření dospívají na přelomu druhého a třetího století jejich života. Takže máte reálnou šanci, že ten pes, co vás pokousal, nebyl ještě plně dospělý. Dám vám lektvar, který neutralizuje většinu jedů, ale počítejte s tím, že pokud se mu již začaly vyvíjet jedové zuby, tak se můžete pár dní cítit omámeně a nedivil bych se, kdybyste trpěl halucinacemi.“ Do ruky mu vtiskl lahvičku s lektvarem, obvázal mu zranění čistým obvazem a opustil místnost.

Z hrdla se mu vydral štěkavý smích, který stále nabýval na intenzitě až zaplnil celou místnost. Tohle bylo prostě typické. Když má trpět halucinacemi, tak to musí být zrovna v přítomnosti Snapea, který se s tím určitě podělí se svými malými smrtijedy. Ale vlastně nepodělí, teď když se provalilo, že byl špeh, tak ho budou nenávidět. Už jenom tahle myšlenka donutila Harryho začít se smát ještě víc, až ho z toho bolet břicho a bránice. Po chvíli ho veškerý smích přešel, začal se nepříjemně potit a ruce se mu trochu třásly. Doufal, že to neznamená nic vážného. Než stihl zakřičet Snapeovo jméno, upadl do bezvědomí.

 

Bolela ho hlava a Potter se vedle v pokoji smál dobře už deset minut. Jednu chvíli si myslel, že se ten kluk zbláznil. Severus se začetl do knihy a přestal vnímat okolí. Když konečně odtrhl svůj zrak od stránek, tak se už dávno šeřilo a jeho napadlo, že by měl jít Pottera zkontrolovat. Nechtělo se mu. Celých šest let, co chodil ten kluk do Bradavic, se o něj musel starat a tahat jeho zadek z průšvihů. Měl předvídat, že Potter něco vyvede, když ho tu nechá samotného. Měl to předvídat, protože byl stejný jako jeho otec James. Byl arogantní a nevychovaný spratek, který si myslí, že mu celý svět leží u nohou. A paradoxně mu svět u nohou ležel, protože to byl Ten-Zatracený-Chlapec-Který-Přežil.

Ztěžka se zvedl z křesla a protáhl své ztuhlé tělo.

 

Sotva otevřel dveře do pokoje, kde Nebelvír ležel, věděl, že je něco moc špatně. Chlapec byl zalitý potem a celé tělo se mu třáslo jako v křečích.

„Pottere?“ zkusil s ním zatřást, ale dosáhl pouze toho, že chlapec pouze vykřikl a vzepjal se jako divoký kůň.

„POTTERE!!!“ tentokrát zařval, ale nemělo to účinek, jaký si myslel, že to mít bude. Harry začal řvát a kopal kolem sebe nohama. Nezbývalo nic jiného, než na něj zakleknout. Bál se, že by si mohl nějak vážně ublížit. Bylo to až neuvěřitelné, ale chlapec stále spal.

Snape si na něj obkročmo sedl a jednou rukou mu obě zápěstí přišpendlil nad hlavou a druhou rukou ho dost nešetrně proplesknul. Nebelvír prudce otevřel oči. Měl nepřítomný a dost vystrašený pohled.Nasadil mu brýle, které při tom zmítání spadly na polštář.

„Ne-nechte mě!“ Harry se zajíkal a prudce trhal rukama, jak se snažil vyprostit ze sevření.

„Prosté děkuji, by postačilo,“ zavrčel lektvarista a slezl z chlapce. Otevřel šuplík u nočního stolku a vytáhl odtud uklidňující lektvar.

„Tohle vypijte, Pottere!“ Nečekal, že by chlapec mohl odporovat, takže ho dost vyvedlo z míry, když Nebelvír slezl z postele a utekl z pokoje. Chvíli tam konsternovaně stál, ale pak se ho vydal hledat. Jindy by ho nechal, ať si jde kam chce, ale vzhledem k tomu, v jakém byl stavu, tak Severus cítil určitou zodpovědnost za jeho zdraví.

„Pottere, kde jste?“ Nic. Ani hlásek. Začal systematicky prohledávat všechny pokoje. Čím víc se blížil na konec chodby, tím měl větší strach, že chlapec utekl ven na ulici. Jestli to udělal, tak už ho dávno má Voldemort. Sešel dolů a nahlédl do kuchyně. Už už chtěl odejít, když si všiml, že je skříňka pod dřezem pootevřená. Vrhnul se na ní jako chytač na zlatonku. Prudce otevřel dvířka a tam se krčil ten, kterého už dobře čtvrt hodiny hledal.

„Pottere, okamžitě vylezte!“ Jeho hlas byl nesmlouvavý. Harry se natlačil ještě více do rohu a obtočil ruce okolo kolen. Ztrácel trpělivost. Ten spratek si tu s ním hraje jako by byl snad jeho strýček nebo co. Nikdy nebyl klidná povaha a nikdy neuměl lidem lichotit. Takže místo toho, aby mu říkal uklidňující slůvka, tak ho čapnul za límec a vytáhl ven na smyka. Kluk se bránil, jak mohl. Poškrábal profesora na pažích a dokonce se ho snažil i kousnout.

„A dost!“ hodil Pottera dost tvrdě na zem, ten se začal pozpátku plazit ke zdi. Profesor ho chvíli upřeně pozoroval a pak si před něj sedl na paty.

„Pottere? Děje se něco?“ Do jeho jindy tak racionální a chladné mysli se vloudily obavy. Ten kluk vypadal jako vystrašené divoké zvíře. Po spáncích mu tekl pot a kolena měl sedřená do krve, jak asi někde při útěku upadl.

„Nech mě, strýčku, já nic neudělal!“ zavzlykal a přitáhl si nohy pevněji k tělu. Najednou celý ztuhl a začal se kývat ze strany na stranu, jak to Severus mohl vidět u čarodějů a čarodějek, které postihl autizmus. Když se chtěl přiblížit, začal na něj chlapec zuřivě syčet. Musel to být hadí jazyk, jen nechápal, proč na něj mluvil hadí řečí, když ví, že jí nemůže rozumět. A pak ho to udeřilo do očí.

Halucinace!!! Nečekal, že to začne tak brzy, ani by nemělo. Náhle viděl vysvětlení i proto, proč se Potter tak strašně potí, lektvar na neutralizaci jedu funguje. Jeho tělo se potem snaží vyloučit veškerý jed, který mu stihl pes vstříknout do krevního oběhu.

„Pottere, poznáváte mě?“ snažil se, aby jeho hlas nezněl tak chladně jako jindy, ale moc mu to nešlo. Sakra, nikdo ho nikdy nepřipravoval na to, že bude uklidňovat sedmnáctiletého rozmazleného spratka, který trpí halucinacemi a momentálně si o něm zřejmě myslí, že je přerostlý had.    

8

Po půlhodině marného přemlouvání, že on mu neublíží, to vzdal. Došel ke stolu, kde si sedl a sledoval zmateného chlapce, který se okamžitě začal šacovat, jestli nemá hůlku. Severusovi došlo, že ji nechal nahoře v pokoji a rozhodně nepovažoval za dobrý nápad mu ji donést. Chvíli bylo ticho, a pak se místností opět rozléhaly zvuky, jako když začnete dráždit zmiji. Nebelvír prskal a syčel, chvílemi se zdálo, že se kroutí jako skutečný had.

„Harant!“ zamumlal si sám pro sebe a začal rytmicky klepat nehty o stůl. Harry se zarazil uprostřed pohybu a upřeně sledoval Snapeovi prsty, jak se zvedají a vzápětí dopadají na povrch stolu. Byl jako zhypnotizovaný. Pak se pomalinku začal sunout k židli, aniž by spustil zrak z profesorových prstů. Pokaždé, když se jeho prsty zastavily, začal Harry nespokojeně syčet. Po čtyřech se chlapec doplazil až k jeho nohám, položil si dlaně na mužova stehna a naslouchal zvukům, které vydávaly prsty, když stále dokola narážely na dřevo.

„Pottere?“ V těch černých očích se snad nikdy nezračilo tolik překvapení najednou. Založil si ruce na prsa a snažil se probodnout pohledem toho drzého spratka, který se mu opíral o nohy, jako nějaké domácí zvířátko. Odpovědí mu bylo nespokojené hrdelní zavrčení. Nebylo mu to příjemné, ale došlo mu, že pokud nechce, aby chlapec zase začal panikařit a schovávat se všude po domě, měl by začít něco dělat. Chytil ho za bradu a zadíval se mu do očí. Chtěl použít nitrozpyt, ale velice brzy zjistil, že ta zvláštní mlha, která mu zakrývá duhovky, odklání všechny jeho pokusy dostat se mu do hlavy a zjistit, co se v něm odehrává.

Ten dotyk měl na chlapce zvláštní vliv. Mlha v jeho očích zčernala a skrz ní probleskoval zřetelný strach z něčeho, o čem neměl Severus ani páru. A on nesnášel, když něco nevěděl.

Harry zakřičel, jako by mu někdo na tvář přitiskl rozžhavený pohrabáč. Jeho tělo se zmučeně třáslo a z očí mu tekly slzy. Začal se hryzat ho rukou, snad aby zastavil křik.

„No skvěle, jen se rozbreč. Celý život netoužím po ničem jiném, než abych tě, Pottere, mohl utěšovat,“ sarkasmus mu z úst prýštil, jako když vytryskne láva ze chřtánu sopky. Ta věta se zaryla do stěn místnosti a profesor mohl cítit, jak se mu do kalhot až bolestně zarývají Potterovi nehty, který se na něj upřeně díval s bolestí v očích. Jeho rty něco šeptaly, takže se musel nahnout, aby těm slovům porozuměl.

„Omlouvám se, omlouvám se,“ tato slova se evidentně stala Potterovou mantrou, protože je opakoval stále dokola.

„Za co se omlouváte, pane Pottere?“ Nespustil z chlapce zrak, ten se najednou smotal do klubíčka a bolestně skučel.

„Ne!! Já už budu hodný, prosím!“ Tohle už na něj bylo moc, nikdy si nezakládal na tom, aby byl oblíbený, spíš se snažil o úplný opak a dařilo se mu to, ale aby od něj někdo očekával ránu, to nestrpěl. Nikdy nebyl násilník, občas byl trochu přísný a tvrdý, ale násilník, to Potter přehnal. Proto ho chytnul za ruce a jedním prudkým trhnutím, ho postavil na nohy. Dřív, než se chlapec stihl opět složit na zem, ho popadl do náručí a odnášel ho zpátky do pokoje. Nutno podotknout, že Harry mu to neulehčoval, celou dobu vřískal a mlátil kolem sebe rukama. Tentokrát se mu podařilo profesora pokousat. Naštěstí ho od sebe odtrhl dřív, než mu stihl prokousnout kůži na krku. Jindy relativně krátká cesta, jim trvala poměrně dlouho. V pokoji hodil vzpouzejícího se chlapce do postele. Ač se mu to zdálo velice barbarské, kouzlem mu připoutal ruce a nohy k posteli a seslal na chlapce kouzlo, které ho uvedlo do hlubokého spánku.

„Že mě to nenapadlo už dřív.“ Prohrábl si rukou vlasy, hodil jeden nespokojený pohled na Pottera a odešel dočíst tu knihu, kterou četl těsně před tím, než se rozhodl jít toho kluka zkontrolovat.

 

Zasténal. Bolela ho hlava, dokonce ze zubů mu vystřelovala tupá bolest a měl pocit, že mu ruce někdo strčil do mixéru a zapnul ho naplno.

„Tohle, Pottere, vypijte, je to proti bolesti.“ Snape mu přitlačil k ústům lahvičku s lektvarem a počkal, až ho chlapec vypije.

„Uhm, pane? Co se stalo?“ Vzpomínal si, že se vzbudil po útoku toho psa a že, když Snape odešel, zkroutilo se mu celé tělo jakoby v křeči.

„Měl jste halucinace,“ ozvalo se tvrdě z míst, kde Harry matně tušil židli.

Snažil se přikývnout na znamení, že chápe, ale tělo jako by ho neposlouchalo, proto raději řekl pouhé: „Aha.“

Chtěl se posadit, ale něco mu v tom zabránilo.

„Jste připoutaný,“ oznámil mu suše profesor a dál si ho prohlížel, jako by na něm byly prováděny pokusy.

„U merinových sepraných spodků, proč jste to udělal? Proboha, já se omlouvám, vážně, já….“

„Dost, pane Pottere, nemám náladu na to, abych poslouchal vaše žvatlání.“ V očích mu probleskla emoce, kterou prostě Harry nemohl rozluštit, ale s největší pravděpodobností to byl vztek. Možná by si měl dát pozor, aby neříkal něco, čím by Snapeovi připomněl ten incident, který viděl v myslánce a tak nepatřičně mu to připomněl při nitrobraně. Sepraný spodky, jak mě to mohlo jenom napadnout? Místností zasvištělo kouzlo a Harry mohl opět volně hýbat všemi končetinami.

„P-Pane, kde mám brýle?“ Ani za zlaté prase by se mu teď nepodíval do tváře, ne po tom, co tak netaktně připomněl tu vzpomínku. Profesor mu hrubě vrazil brýle do ruky, zamumlal cosi o lektvarech ve sklepení a zmizel.

 

Byl blbec. Došlo mu, že mu Snape evidentně opět zachránil zadek, protože kdyby mu nedal ten neutralizační lektvar na jedy, tak by teď mohl být dávno mrtvý nebo by se alespoň pomátl na rozumu. A on ho znovu urazí tou nesmyslnou hláškou. Nikdy ho nikdo nedonutí, aby měl toho chlápka rád, ale vděčil mu za spoustu věcí a vlastně mu nikdy pořádně nepoděkoval.

Rozhodl se, že sejde dolů za Snapem a pokusí se být alespoň jednou milý. Třeba jeho omluvu přijme.

Spustil nohy na zem a zjistil, že nemá ani boty a ani ponožky a dokonce ani triko. Tak tohle bylo potupné, snad ho alespoň svlékl kouzlem a ne ručně. Když se pořádně prohlédl zjistil, že má obvázané ruce a nohy nemůže pořádně ohnout ani narovnat, jakoby mu něco stahovalo kůži na kolenou. Okamžitě si vyhrnul nohavice a zjistil, že obě kolena pokrývají strupy.  Rozhlédl se jestli neuvidí tu hojivou mastičku, co dostal na tu popáleninu na břiše. Byla položená na nočním stolku spolu s nějakou tubou, na které stálo anti-dermalgia. Zaklel. Latina nikdy nebyla jeho silná stránka a profesor to ví, takže by ho vážně nezabilo, kdyby to jednou naspal v angličtině, no ne? Znovu se zadíval na nápis, začal lahvičku otáčet v rukách na druhé straně byl nalepený štítek, kde bylo úhledným profesorovým písmem napsáno „Proti bolesti kůže.“ To bylo zvláštní, nikdy neslyšel o masti, která zabraňuje bolesti kůže. Nicméně obě kolena si natřel hojivou mastí a rozhodl se, že se podívá pod obvazy, které měl na rukou.

„Fuj!“ Jinou reakci ze sebe vyloudit nedokázal. Všude po rukách měl škrábance a podlitiny ve tvaru zubů. Velmi rychle si domyslel, že to byly jeho vlastní zuby, které způsobily rány na rukách. Už jenom pomyšlení na to, že by ho Snape kousal mu přišlo zábavné. Stejně jako ruce, tak i nohy si namazal hojivou mastí, aby zjistil, že se mu díky ní začala z kousanců rozlévat pálivá bolest, jako když si nastříkáte dezinfekci na otevřené zranění. Popadl tubu a začal její obsah zuřivě vtírat nejprve do jedné a potom do druhé ruky. Chvíli se zdálo, že se nic neděje, možná to bylo ještě horší než předtím, ale pak to přestalo stejně náhle, jako to začalo. Urychleně se oblékl a vydal se na cestu dolů do sklepa. Po cestě uvažoval, zda by se měl někdy vrátit zpátky na půdu nebo to nechat být.

„Někdy je asi skutečně lepší nechat minulost minulostí a nevracet se k tomu, pokud to není vysloveně nutné,“ zahuhlal si pod nos a zastavil se půl metru od dveří do Snapeovy laboratoře.

Napřáhl ruku s tím, že zaklepe. Udělal to celkem třikrát, třikrát zvedl paži a zase ji nechal klesnout k boku. Nakonec jeho lepší já, které se chtělo omluvit, přimělo jeho ruku spolupracovat.

Ťuk ťuk... Dva rychlé údery na tmavé dřevo stačily k tomu, aby se Harrymu zrychlil dech, srdce měl v krku a dlaně se mu potily stejně, jako když dělal NKÚ z lektvarů. Zevnitř se ozvalo zavrčení následované tříštěním skla.

A sakra! Asi jsem neměl chodit.

Jenže už bylo pozdě na to otočit se a dělat, že tady v životě nebyl. Dveře se s hlasitým úpěním prudce otevřely a tam stál rozcuchaný Snape s nepříčetným výrazem v očích.

„Co chcete, Pottere!“ Nebyla to ani tak otázka, jako věta, která silně naznačovala, že by měl okamžitě odejít. Ale on je z Nebelvíru a ti se nikdy nenechají zastrašit a nikdy to nevzdávají.

„Já, přišel jsem vám poděkovat a omluvit se, za to co se stalo při nitrobraně a tak vůbec.“ Projela jím vlna pýchy na sebe sama, že se ani jednou nezakoktal a vydržel jeho pohled.

„To je velice zajímavé.“ Profesor se nahnul směrem k němu, takže jasně mohl z jeho dechu cítit ohnivou whisky. Pche! Prý lektvary.

„Ehm, pane, jste v pořádku?“ Nechtěl být nepříjemný, ale menší popíchnutí si neodpustil a Harry věděl, že Snapeovi dojde, na co naráží.

„Nestarejte se!“ S těmi to slovy mu chtěl přibouchnout dveře před nosem, použít Reparo na svojí sklenici a dál pokračovat v pití. Dělal to takhle jeden večer v týdnu, pravidelně už šest let. Od té doby, co ten malý proradný spratek přišel do Bradavic. Ne, že by se jeden den v týdnu opil do němoty, to ne, ale spát chodil v mírně podroušeném stavu. Naštěstí nikdy netrpěl na kocovinu.

„Tak já tedy půjdu, pane. Ještě jednou se omlouvám a děkuji, že jste se o mě postaral.“ Kajícný výraz na jeho tváři byl z části upřímný a z části fingovaný, aby to nevypadalo, že ho k tomu donutila jenom slušnost. Otočil a odcházel.

„Pottere? Vraťte se!“

9

Prudce se otočil, až mu louplo v zádech a vytřeštil své smaragdové oči na profesora.

„Co prosím?“ Bylo vidět, jak mu ohryzek nervozitou skáče nahoru a dolů. Profesor ustoupil ode dveří a otevřel je dokořán.

„Dovnitř!“ Zavelel a vtáhnul mladíka do vnitřku místnosti. První, co spatřil, byl hořící krb. Před krbem ležely střepy, kolem kterých se rozlévala jantarová tekutina. Přejel očima po stěnách z hrubého neopracovaného kamene, jež pokrývaly police s knihami, lektvary a přísadami všeho možného druhu. Prostředku místnosti vévodil docela obyčejný stůl z tmavého masivu a dřevěné křeslo s vyřezávanýma nohama, které mělo celkem ošoupaný lahvově zelený  potah.

„Pane, p-potřebujete něco?“ Začínal být mírně nervózní, trochu mu začalo cukat v levém oku.

„Sedněte si,“ zavrčel profesor a jedním přehnaně okázalým mávnutím vyčaroval další křeslo podobné tomu za stolem.

„To je dob…“

„Řekl jsem, sedněte si!“ V některých situacích Harry zastával názor, že je lepší neodporovat.

Posadil se na krajíček křesla a čekal, co se bude dít dál. V místnosti nastalo ticho rušené pouze praskáním ohně a Snape nepokrytě sledoval nervózního nebelvíra před sebou. Trvalo to jenom chvíli, ale Harry by mohl odpřísáhnout, že mu to připadalo jako věčnost, nakonec se muž otočil, kouzlem nechal zmizet střepy i s tekutinou a z provizorního baru, který si tu evidentně vyčaroval, vyndal dvě skleničky a láhev značkové ohnivé whisky, která byla z poloviny plná. Otevřel láhev a začal soustředěně plnit obě sklenky. Ze způsobu, jak s lahví zacházel, bylo Harrymu jasné, že v tom má již určité zkušenosti a byl by se vsadil, že kdyby jste porovnali podle pravítka obě hladiny ve skleničkách, tak by byly na milimetr stejné.

„Díky,“ vyšlo z něj kuňknutí tišší, než ševelení listů ve větru.

„Pijte!“ Snape se zřejmě dnes omezil na příkazy pouze v holých větách. Harry bez řečí přitiskl skleničku k ústům a pořádně si lokl té ďábelské tekutiny. Ano, ďábelská je patřičné přirovnání. Sotva polkl, sežehl mu hrdlo oheň, který se šířil do žaludku a odtud do celého těla. V puse se mu začaly hromadit sliny, jak se tělo snažilo přetlouct tu chuť na jazyku. Na čele mu vyrazily kapičky potu a jeho tvář se zkroutila do grimasy, který dávala jasně najevo, že to není pití podle jeho gusta.

Snape ho sledoval mírně pobaveným pohledem a sám upíjel, jako by to bylo to nejpřirozenější v jeho životě.

„Ehm, pane? Potřeboval jste si se mnou promluvit?“ odložil nedopitou skleničku na nízký konferenční stolek a vyhledal profesorovy oči.

„Omluva, Pottere? Co vás vedlo k omluvě?“ Kouzlem si přenesl křeslo zpoza stolu naproti Harrymu a pomalu se usadil. Na chvíli by se každému mohlo zdát, že Snape je starý a nemohoucí muž, ale to byla pouze hra světel, které na obě osoby vrhaly hořící louče.

„Já…“

„Pravdu, Pottere!“

Jako kdyby se snad snažil lhát, pomyslel znechuceně mladík a znovu začal formulovat větu, která ho buď přivede do hrobu nebo, v lepším případě, ho pouze vykopne ze sklepa.

„Já, víte…Hm, prostě byla to chyba připomínat vám, ten incident z hodin nitrobrany, které byly celé od začátku do konce jedno velké fiasko.“ Rozhodil rukama, jako by tímto tomu snad chtěl dodat váhu.

„Fiasko? Nemuselo to být fiasko, kdybyste se alespoň trochu snažil a nestrkal ten váš nesnesitelný nos do mých osobních věcí.“ Jeho hlas zněl stále klidně, i když trochu hněvu v něm slyšet bylo. Znovu vzal skleničku do dlaní a dopil zbytek ohnivé whisky. A opět se mu tělem rozlévalo to spalující horko, zběsilé polykání přebytečných slin a následné zkrabacení tváře, které jako by snad mohlo vystrnadit ten hrozný pocit v ústech.

„Brrr!“ oklepal se jako zmáčený pes a s dutým zvukem položil sklenici na stůl.

„Nevíte, co je dobré, Pottere.“ Profesor si pomalu dolil půlku sklenky a jemným pohybem ruky směrem k Harrymu naznačil otázku, zda si dá ještě.

„Ne, děkuji.“ odmávl ho jako otravný hmyz.

„Zpět k tématu, pane. Nebylo to správné, už jsem se vám za to omluvil, ale ty vaše opakované vpády do mé mysli za účelem vysmát se mi, také nebyly zrovna laskavost sama.“ Bože ten ho zabije. Neměl jsem pít, nejsem na to zvyklý. Stačí dvě skleničky a nedokáži artikulovat. Už teď byl příjemně uvolněný a ze rtů mu slova splývala téměř sama, aniž by domyslel následky.

„Pane Pottere, myslíte si, že bych potřeboval vaše potupné vzpomínky na to, abych se vám mohl vysmát?“ I absolutní blbec, by poznal, že v překladu tahle věta měla znamenat, že je úplně neschopný tvor s inteligencí vyždímané houby, takže zesměšnit ho není žádný problém.

„No jistě, to vaše věčné nechcete kapesník Pottere, abyste se mi tu nerozbrečel a potom následovalo vaše hysterické řičení, že jsem neschopný malý sopl. Vyčistěte si mysl, Pottere. Vy se vůbec nesnažíte, Pottere! Jste budižkničemu, Pottere.“ Parodoval Snapea tak vehementně, až mu z toho rozčilením přeskakoval hlas. Snape prudce vstal z očí mu šlehaly blesky a silou vůle se ovládal, aby nevytáhl hůlku.

„Všichni se vám snaží pomoct a chovají se k vám jako k princátku a co uděláte vy? Ani se nedokážete naučit uzavřít si mysl. Věděl jste, že vám Pán Zla podsouvá vidiny a stejně jste jako pomatený Nebelvír běžel za Blackem, který v té době byl hezky v teple a v bezpečí.“ Křečovitě svíral pěsti a celým jeho tělem cloumal vztek na tohohle malého spratka. V Harryho očích se mísil děs se smutkem a silně až bolestně tiskl zuby k sobě.

„Jen se mi tu nerozbečte, Pottere!“ dodal sarkasticky Snape a rychle oddechoval.

Žádná odpověď, pouze prázdný pohled. Nebelvír se rychle otočil, přešel místnost a tiše zavřel dveře. Tohle se nepodobalo na Pottera, který kolem sebe ve vzteku mlátí hlava nehlava, rozbíjí věcí a tříská  dveřmi. To jediné Severuse na celé této věci rozčilovalo nejvíc.    

 

Doběhl do pokoje, sedl si na postel a složil hlavu do dlaní. Plakal. Nic z těch jeho řečí ho nezasáhlo tak, jako zmínka o jeho kmotrovi. V jeho mysli uzrálo přesvědčení, že už nikdy se nenechá od toho zákeřnýho bastarda vyprovokovat. Začal si zuřivě mnout oči zarudlé pláčem.

Necítil se dobře, všechny ty lektvary, co do něj Snape nalil a ty halucinace. Potřeboval si odpočinout. Skopnul boty z nohou, sundal si brýle a zaspal.

 

Vzbudilo ho až křik, který se nesl celým domem.

„Ty jsi ho tu nechal samotného?“ Vlkodlak stál rozkročený v kuchyni a křičel na Snapea, co mu dech stačil.

„Je dospělý, Lupine!“ Profesor byl evidentně stále v klidu a popíjel černou kávu.

„Ne, to teda není! Co jsi měl tak důležitého na práci, že jsi musel odejít?“

„Do mého osobního života ti nic není.“

Sakra, Snape má ženskou? To by mě zajímalo, která může stát o takovýho slizáka. Harry stál za dveřmi a při představě Snapea a nějaký ženský, kteří si to rozdávají, se mu zvedal žaludek.

„Doufám, že ho Poppy vyléčila, když jsi ho našel,“ začal z jiného soudku Remus a Harry slyšel, jak začal chodit sem a tam.

„Ne, vyléčil jsem ho já. A léčit bych ho nemusel vůbec, kdyby byl schopný vydržet pár hodin o samotě.“

Nechtěl to poslouchat, protože i přes své předsevzetí by se nakonec nemusel udržet. Raději odešel zpět do svého pokoje.

„Harry?“ Ozvalo se o chvíli později a do pokoje vstoupil bývalý učitel obrany.

„Remusi? Už jsi zpátky? Jak se cítíš?“ hrál si na překvapeného.

„V pořádku. Severus mi řekl, co se tady stalo.“

„Jo..hm…“ Harry sebou praštil zpátky na postel a odmítal se o tom bavit. Stačí, že si o něm Snape myslí, že není schopen zůstat o samotě.  Nemusí se o něj Remus tak moc starat.

„Kdybys něco potřeboval, tak jsem hned vedle.“ Poplácal ho po zádech a opustil jeho pokoj. Byl rád, že je Remus zpátky a že je jakž takž při síle. Jenže nechtěl, aby mu ten muž umetal cestičku pokaždé, když se mu něco stane nebo když se pohádá se Srabusem.

 

Druhý den bolely Harryho ruce, mast proti bolesti nepomohla úplně a Snapeovi by nikdy neřekl. Dříve, než stihl sejít dolů do kuchyně, odchytl ho Snape.

„Salón.“ Pochopil, opět začínají jeho hodiny černé magie. Už teď věděl, že na konci cvičení ho budou ruce bolet o hodně víc než teď. Pokračoval dál v cestě za účelem nasnídat se, ale profesor to viděl jinak.

„Pottere? Hned!“

10

 „Znovu, Pottere!“ Dřív si Harry říkal, že je profesor hrubý. Mýlil se. Teď byl hrubý a jeho vyučovací metody by se daly považovat spíše za fyzický trest než cokoliv jiného. Už po desáté se zvedal ze země. Stále procvičovali kouzla, která se naučil během studia v Bradavicích, ale už to nebylo o neškodných pádech po odzbrojovací kletbě nebo o občasném letu přes salón. Teď už to bylo o útočných kouzlech z šestého ročníku. Jeho ruce byly rudé a nateklé, některé téměř zahojené obtisky zubů začaly znovu nepatrně krvácet. Hůlka mu skoro sama vypadávala z prstů a kolena mu pod váhou těla podklesávala.

A Snape křičel, přímo řval. Pořád dokola. Znovu, Pottere! Vstaňte, Pottere! V očích měl stejný lesk, jako tenkrát Sirius, když bojoval s Bellatrix. Tehdy si myslel, že je to díky boji, ale teď pochopil, že ne boj ale nenávist se zračila v těch očích a uvědomil si jednu věc. Ten chlap byl nebezpečný a on Chlapec-který-přežil měl strach. Strach z toho, že mužův hněv je stále směrován proti němu a pokaždé, když se mu podívá do očí, tak ta nenávist je zase o trochu větší.

 

„Už nemůžu, pane.“ vydechl, svezl se na kolena a svěsil hlavu. Teď si chtěl jenom dát ruce pod studenou vodu, která by mu dozajista přinesla úlevu a pak? Pak jít spát.

„Prosím, Pottere? Nebyl jste to snad vy, kdo žadonil, že chce naučit černou magii?“ Neviděl Snapeovu tvář, ale v hlase mohl jasně rozeznat kromě ironie i příměs sarkastického pobavení, věděl, že se mu rty zkroutily do úšklebku, natolik svého profesora znal.

Mysl mu zaplavila vlna ponížení. Ten chlap měl pravdu. Udělal chybu, on nemá šanci to zvládnout.

„Nejde to,“ špitl si spíš sám pro sebe, ale protože profesor slyší i pavouka v noci zakopnout, tak to zaslechl.

„Ne, Pottere. Já vás to naučím, i kdybych vás měl učit celý svůj život. Donutil jste mě, tak teď donutím já vás. Stoupněte si!“

„Ne!“

„Postavte se, Pottere!“

„Ne!!“ křičel, protože se už nechtěl učit, ne teď, ne od něj. Už nikdy!  Tentokrát ho nevyzval, aby si stoupl. Pár kroky přešel ke klečícímu chlapci, popadl ho za paži a trhnutím ho donutil postavit se.

 

Věděl, že Pottera bolí ruce, ale nechal ho trpět. Musí trpět za svojí drzost, svoje slova a hlavně za svého otce. Vlastně ne. Ne, za svého otce už dlouho netrpí. Teď trpí, protože je to on. Protože je takový jaký je, lehkovážný, drzí a Nebelvír. Tři vlastnosti, které Severusovi absolutně chyběly a vytáčely ho do nepříčetnosti. No a co, že nikdy nikým nebyl doopravdy milován? On taky nebyl. On Severus Snape během svého života ztratil víc než získal, ale nikdy - Nikdy! - nenechal svět, aby ho litoval. A teď si tu před ním stojí spása kouzelnického světa. Zhroucený, vyčerpaný a nemilovaný. A v postoji Severus jasně vidí výzvu, která přímo křičí: Jsem slaboch, lituj mě!

„Připravte se, Pottere!“ chladný a tvrdý hlas prořízl vzduch a mladík stál a své zelené oči upíral na ošoupanou žíněnku pod nohama.

„Tímhle Temného Pána neporazíte.“ Nechtěl a nemohl na něj zaútočit, když se ani nesnažil pozvednout hůlku. Musel ho nějak vyprovokovat, nějak navztekat.

„Možná měl Pán Zla tenkrát vybrat Longbottoma, i když ten má místo mozku tlustočervy,“ pronesl jakoby zamyšleně, ještě než mladík zvedl hlavu věděl, že se trefil do toho citlivého místa. Přátelé, ach, jak mocná zbraň to může být.

„Neopovažujte se urážet mé přátele.“ V obličeji byl mírně zbrunátnělý a slova usykával ve zlostném tónu.

„Oh Pottere, co může být Longbottom za přítele, když dokáže během jedné hodiny lektvarů omdlít celkem třikrát jenom proto, že se na něj podívám?“ Musel uznat, že se v tom vyžíval. Longbottom mu dokázal vždycky zpříjemnit den už jenom tím, že nebyl schopen plynulého slova, když byl Snape v místnosti.

„Neville je odvážný!“ odsekl a kladl důraz na slovo je. Na tohle neměl Snape právo, jak mohl soudit ostatní, když se je ani nesnažil poznat?

„Je to hlupák.“ Profesor pronesl tuto větu, jako by to bylo nepsané pravidlo, stejně jako, že je Země kulatá a Vesmír nekonečný. 

 

Cítil neskutečný vztek. Kdesi hluboko v břiše se mu usadil nepříjemný pocit, který stoupal stále výš a výš až přes rty sklouzlo hrdelní temné zavrčení, které doprovázelo potemnění těch dvou smaragdů, které chlapec měl místo očí. Měl chuť profesora rozsápat. Během chvilky zvedl hůlku a pronesl kouzlo „Costa Contundus“.  Jako ve zpomaleném filmu viděl, že se Snape snaží pozvednout hůlku, aby mohl pronést protikouzlo. Bylo pozdě, paprsek muže zasáhl plnou silou a vzduch proťalo pár odporných křupavých zvuků. Kouzlo mu rozdrtilo pár žeber. Harry věděl, že to přehnal. Mohl se ovládnout, měl se ovládnout, ale opět to nedokázal. Hůlka mu vypadla z prstů a s ťuknutím dopadla na zem. Obě ruce mu zachvátil neviditelný oheň a bylo jasně vidět, že pokožka na obou pažích bolestně tepe. Jeho pravá ruka sebou každou chvilku škubla, aniž by to mohl Harry ovlivnit. Přestal myslet na vlastní bolest a popošel k lektvaristovi, který ležel na zádech a bylo vidět, že se snaží dýchat pouze povrchně, aby si neprorazil žebrem plíci. Profesor byl bledý jako ředitel vápenky a na čele se mu perlily drobné kapičky potu. Nebelvír si ho chvilku netečně prohlížel, a pak rychle vyběhl z místnosti.

 

Přísahám Merlinovi, že až budu mít žebra zase v pořádku, tak toho spratka zabiju. Pevně ho natisknu na stěnu, aby neměl kam utéct a budu drtit v dlaních ten jeho jemný krček, dokud nebude sípavě prosit a škemrat. Hlavou mu šly různorodé obrazy s různými příhodnými tresty pro toho drzého Nebelvíra. Dřív, něž se stihl pokochat myšlenkou na obyčejný mudlovský výprask, přiběhl Remus a začal ho ošetřovat.

Opatrně ho pomocí kouzel přenesl do postele. Stačilo srůstové kouzlo, pár lektvarů a Snape se cítil rázem mnohem lépe. Zhluboka se nadechl a celým domem se neslo vzteklé zařvání, které se až moc podobalo slovu „ Pottere!!!“

 

Harry se mezitím krčil ve svém pokoji a snažil dělat, že absolutně neslyší ten řev z vedlejší místnosti. Poslouchal, jak se za zdí strhla prudká hádka, po které následovalo prudké třísknutí s dveřmi a dusot po schodech. Když se Harry podíval na chodbu, stačil si ještě všimnout, jak konec Lupinova pláště mizí za dveřmi do kuchyně, odkud se po chvíli ozvalo hlasité praskání ohně v krbu a velice zřetelné „Brumbálova pracovna.“

Nevěděl, proč Remus šel za ředitelem, ale mohl si to domyslet. Šel za něj orodovat. Najednou se bál, že Lupin ředitele přesvědčí a jeho už nebude muset Snape učit. I přes útrapy dnešního dne se chtěl učit, chtěl ostatním a hlavně Snapeovi ukázat, že není jenom rozmazlený zlatý hoch, ale že dokáže i bojovat a učit se. Vyšel z pokoje a namířil si to hned do dalších dveří, za kterými ležel jeho sarkastický mrzoutský profesor lektvarů.

„Profesore?“ V pokoji panovalo šero díky zavřeným okenicím. Z míst, kde Harry matně tušil postel, se ozvalo šustění peřin.  Tiché profesorovo kouzlo naplnilo místnost světlem a než stihl nebelvír říct něco na svoji obhajobu, svírala jeho krk Snapeova ruka a nebyla zrovna něžná.

„Pottere za to, co jste si dovolil udělat, mám sto chutí vás zabít a dokázal bych to nahrát jako že to byla nehoda a nic, ani váš anděl strážný v podobě Lupina nebo Brumbála, vám nepomůže.“  Harry musel uznat, že zněl přesvědčivě. V okolí žaludku se mu usadilo klubko hadů, které hned v zápětí identifikoval jako strach. Cítil jak ho profesor dostrkal až ke stěně a přimáčkl se k němu celou délkou svého těla. Nebelvírovi se roztřásla kolena, věděl, že za tohle strach nemohl, možná jenom tréma z toho, že nevěděl, co ho čeká.

„Jo, to bude ono.“ Ani si neuvědomil, že promluvil nahlas.

„Ano, pane Pottere. To bude ono, až se vám zaplní oči krví, díky nedostatku kyslíku. Budu si to užívat.“ Naklonil se a nebezpečně zavrněl Harrymu do ucha. Musel se kousnout do jazyka, aby nezačal křičet. Nechtěl udělat tomu parchantovi takovou radost. I přes veškerou snahu mu uniklo tiché vyjeknutí.

„Buďte tak laskavý, pane Pottere, a přestaňte se chovat jako hysterka,“ tentokrát nešeptal a nechal do svého hlasu proniknout trochu výhružky.

 

Na jednu stranu se strašně bál, ale na druhou stranu prostě nějak věděl, že mu Snape doopravdy neublíží. Trochu sebou škubl v domnění, že profesor trochu povolí svůj stisk. Pletl se. Hermiona s Ronem mají pravdu, když o něm říkají, že je moc naivní a důvěřivý. Proč sem vůbec chodil? Mužská ruka se ještě pevněji obtočila kolem toho téměř dívčího krčku.

 

Harry se začal utápět ve vlastních myšlenkách na toho muže. Veskrze všechny začínaly slovy Odporný, slizký nebo smrtijed, ale hlavně slovo nenávist. To slovo bylo synonymum ke slovu Snape. A Harry Snape nenávidí z mnoha důvodů.

 

Nenávidí ho, protože je nespravedlivý.

Nenávidí ho, protože nemá city.

Nenávidí ho, protože mu nikdy nedal šanci.

Nenávidí ho, protože nenáviděl jeho otce a Siriuse.

Nenávidí ho, protože je Zmijozel.

Nenávidí ho, protože je sarkastický hajzl.

Nenávidí ho, protože má vždycky pravdu.

Nenávidí ho, protože nenávist plodí nenávist.

Nenávidí ho, protože si není jistý, jestli ho vůbec nenávidí.

Ale věděl jedno. Snape ho nenáviděl ještě víc, než by se mohlo zdát.

 

Najednou se ocitl bez opory, tělo které ho tisklo na stěnu zmizelo a Harry se skácel na podlahu.

„Vypadněte, Pottere!“ ozvalo se od profesora, který se k Potterovi otočil zády a mířil zpět ke své posteli.

„Neslyšel jste!?“ Prudké vyštěknutí s Harryho tělem trhlo stejně jako posmrtné záškuby s kaprem. Vyštrachal se zpět nahoru a na roztřesených nohách opustil místnost. Nevěděl, co si má myslet. A vlastně ani moc myslet nechtěl. Prostě jenom došel do svého pokoje, složil své vynervované tělo na postel a zavřel oči.

 

Profesor lektvarů mezitím ležel na svojí posteli a levou rukou pevně stiskl pravačku. Trochu se mu třásla. Ten kluk byl vylekaný a on nevěděl, jestli to nepřehnal. Nebyl si jistý správností svého počínání, ale byl to přece Potter, tak proč se nedostavil pocit zadostiučinění? Tohle přeci chtěl. Trochu toho kluka vyplašit, aby si příště rozmyslel útočit na něj ve vzteku. Ale měl s tím útokem počítat, když se ho sám snažil vyprovokovat. Když zavřel oči, tak viděl ten vylekaný pohled těch dvou zelených hloubek. Ale co, ten spratek se z toho dostane. Nebude trvat dlouho a bude ho chtít znovu proklít. Možná je čas na trochu změny. Chce, aby se k němu lidi chovali jako k dospělému? Dobře! On bude první, kdo mu ukáže jak to vypadá ve světě dospělých.   

 

 

Poslední komentáře
22.09.2008 22:36:43: SUPER. Moc se těším na další.
22.09.2008 22:14:59: velmi pekne. som strasne zvedava na pokracovanie. podobnych poviedok je vela a ja len dufam ze mas d...
22.09.2008 21:54:54: PARADA!!!! asi sa ti dvaja zabiju, heh, ale nevadismiley${1}...tesim sa na dalsiu kapcu!!!!!!
22.09.2008 18:30:15: No roflík, teď by asi Harry Brumlika nejradši zavraždil. Těším se co bude dál.
 
Je lepší radovat se z květu růže, než strkat její kořen pod mikroskop. (Oscar Wilde)