Bludný kruh snů a skutečnosti.

Knihy nejsou morální či nemorální. Knihy jsou dobře či špatně napsané. A dost. (Oscar Wilde)

Možná je čas na převrat - HP/SS

Možná je čas na převrat 3.díl

11-15 díl...

Tyto kapitoly už opravené jsou od Bilkis...

A ty předtím jsou taky, kromě těch prvních třech nebo dvou...

I přes bolest v rukou dokázal zaspat. Nebyl to zrovna klidný spánek. Zdály se mu sny, některé byly hezké, ale převážná většina z nich ho děsila. Ne proto, že by to byly noční múry, na ty byl už zvyklý, ale děsily ho kvůli své opravdovosti. Spal dlouho, zmeškal oběd, stejně tak i večeři a vzbudil se, až když mu první sluneční paprsky dalšího dne dopadly na tvář.

 

„Dobré ráno, Remusi,“ pozdravil přítele a usadil se na své místo. Hodně se mu ulevilo, když zjistil, že Snape tu ještě není. Nebo spíše už byl, protože u dřezu stál hrnek od kafe. V poslední době velice oblíbená a výživná snídaně profesora lektvarů.

„Snape už vstal?“ zeptal se pro ujištění, že tam ten hrnek není ze včera.

„Jo, ale neměl by, jenže pořád trval na tom, že mu nic není.“ Sakra! Ne, že by mu přál, aby ležel v posteli a byl pořád nemocný, on sám nejlíp věděl, jak je to nepříjemné, ale nechtěl se s ním střetnout, na další hodině černé magie a nitrobrany se na něm určitě vyřádí.

 

„Harry, to, co se včera st…“

„Přehnal jsem to. Chtěl jsem se Snapeovi omluvit, ale nějak to nedopadlo,“ zamručel do talíře, kam si kupil všechno jídlo v dosahu.

„A…“

„Nechci se o tom bavit,“ uťal ho opět uprostřed slova a zakousl se do toastu s marmeládou. Jeho tváře dostaly trochu nádech do červené, když si uvědomil, jak to včera dopadlo. Profesor ho překvapil svojí prudkostí, ale měl to čekat. On by taky zuřil, kdyby mu někdo zpřelámal žebra. A když ho namáčkl na tu stěnu. Byl to trapas. Třásl se před ním jako malé štěně. Nevědomky stiskl prsty silně k sobě a rozdrtil tak kůrku toastu. Zbytek jídla spadnul mimo talíř na stůl a samozřejmě namazanou stranou dolů. Nechal toast zmizet a kouzlem vyčistil flek, který na první pohled připomínal svým tvarem velký tlustý obličej. Vypadalo to téměř jako strýc Vernon. Při myšlence na své příbuzné se Harry oklepal. Snídaně mu trvala déle než jindy. Je ve vývinu a, když včera zaspal a nic nejedl, tak se potřeboval pořádně nacpat. Ráno když vstal, tak mu žaludek kručel valčík doleva.

Bylo vidět, že o něj má Lupin z nějakého důvodu strach. Ty obavy se mu odrážely v očích a jakoby mu chtěl říct, buď opatrný a Harry nechápal. V poslední době vlastně nechápal už vůbec nic. Byl přece tady, v Siriusově domě, v jeho domě, kde je chráněný, jak jenom to jde, tak proč ty obavy. Remus na něj nepokrytě zíral, zatímco se nebelvír snažil nasytit v co nejkratším intervalu.

 

„Remusi, co je?“ Už to nemohl vydržet. Připadal si jako exotická rybka, kterou člověk může vidět jenom jednou za život, tak je potřeba si ji pořádně prohlédnout.

„Já jen, že se Severusem nevycházíš moc dobře.“  Snažil se tvářit jako, že jde o normální rozhovor. No, chlapci došlo, že to bude jeden z těch, který by s ním měli vést rodiče, kdyby je měl. Takhle s Remusem a Siriusem absolvoval rozhovor na téma sex, jeho příbuzní, kde zatloukal a zatloukal, a rozhovor: „co by jsi chtěl v budoucnu dělat.“

„Remusi, my jsme ale spolu nikdy nevycházeli dobře, nesnášíme se už od mého prvního ročníku,“ klidně odpověděl, drobíc v ruce asi šestý toast.

„Ale nikdy jste se k sobě nechovali takhle. Neubližuje ti Snape nějak? Nechtěl bys mi o tom povědět?“

 

 A je to tady!!! Pomyslel si a začal zarytě sledovat své jídlo, přičemž přemýšlel, jak odpovědět.      

 „Máš pravdu, chováme se k sobě hůř než obvykle, ale nemohl jsi přeci čekat, že když spolu trávíme prakticky celý den v jedné místnosti, že se začneme mít rádi.“ Profesor na něj začínal mít neblahý vliv, jeho sarkasmus dosáhl téměř stejných kvalit jako je ten Snapeův.

„Ne, v to jsem ani nedoufal. Já jen, že vždycky vypadáš tak potlučeně.“ Na to už nevěděl, co by mu odpověděl. Když řekne, víš Remusi, Snape mě zhruba patnáctkrát za den mrští proti zdi, tak bude vyvádět a nakonec on bude ten, kdo to schytá tím, že ho Snape přestane učit.

„Remusi, my tam kouzlíme, nehrajeme řachavého Petra a ne všechna kouzla se mi povedou, tak, jak by měla, takže občas skončím na zemi, to je všechno,“ tímto ukončil debatu, umyl po sobě talíř a odešel z kuchyně.

 

Stál přede dveřmi do salónu a nevěděl, jestli je dobrý nápad vejít. Jeho dilema vyřešil až sametový baryton přímo za ním.

„Budete tu stát ještě dlouho?“

„N-ne, já už jdu.“ Poplašeně chytil za kliku, chvíli s ní zápasil, a pak vpadl dovnitř. Za ním se ozvalo pouze posměšné odfrknutí.

„Začneme probírat černou magii, takže vám doporučuji do zítra si přečíst první dvě kapitoly v té knize, co vám přinesl pan ředitel. Nebudu vás tu zasypávat zdlouhavou teorií, kterou si přečtete. Takže pouze stručně. Upozorňuji vás, že černá magie nevyžaduje pouze silný magický potenciál, ale také dobrou fyzickou a psychickou kondici. Psychiku a vnímání začneme pomalu zdokonalovat v nitrobraně, ale až se naučíte pořádně obelhat cizí mysl. Fyzickou kondici si budete zdokonalovat sám, je mi jedno jak, ale chci vidět výsledky.“ Tvářil se jako generál a Harry se neodvážil něco namítnout, i když těch připomínek měl spousty.

„Doufám, že jsme si rozuměli, Pottere,“ zasyčel nakonec výhružně, čímž dal najevo, že námitky ani otázky nepřijímá.

„Ano.“ Profesor pozvedl obočí, založil si ruce na prsou a na něco čekal. Po chvíli to mladíka trklo.

„Ano, pane.“ Odpovědí mu bylo strohé kývnutí hlavou. Naposledy ještě zopakovali pár kouzel, které mu předtím dělaly problém. Pak začalo skutečně peklo. Snape ho učil skutečně pomalu po krůčkách, neustále mu opakoval, že pokud nezvládne začátek, tak nemá šanci se naučit nic a Harrymu to nešlo. Věděl o sobě, že má o něco více nadání na magii, než jeho vrstevníci, ale nebylo to o moc. Po první půlhodině pochopil, proč potřebuje dobrou fyzickou zdatnost. Ta kouzla ho vyčerpávala víc než normální magie. Za chvíli se začal potit, krev mu hučela ve spáncích a do toho na něj Snape křičel něco o neschopnosti a lenosti, nebyl schopný ho pořádně poslouchat. A Snape to vycítil, vyslal na něj kouzlo, které mu do celého těla vyslalo několik velmi slabých elektrických výbojů, ani to nebolelo, spíš to bylo hodně nepříjemné.

„Proč jste to udělal?“ Nečekal to, protože mu Snape jasně říkal, že bojovat nebudou, pouze se on bude učit kouzla.

„Aby jste pochopil, proč musíte rozvíjet i svou psychiku a musíte se naučit vnímat své okolí, za jakékoliv situace. Celou svou mysl jste upřel na své kouzlo a okolí jakoby pro vás neexistovalo, to je špatně. Teď vám to zatím povolím, aby jste se kouzla snáz naučil, ale jakmile zvládnete jakékoliv nové, ať už obranné či útočné kouzlo, tak začnete cvičit, aby jste to kouzlo zvládl i bez úplné soustředěnosti na něj. Pokračujte, Pottere, a necivte na mě, jako by jste mě nikdy neviděl.“  Harry byl probodnut pohledem, který jasně říkal dej se do práce a chci vidět výsledky. Harry, ale byl natolik konsternován tím zjištěním, že mu Snape něco vysvětlil a dokonce dovolil, že mu chvíli trvalo než znovu začal procvičovat. Když se blížilo poledne, tak se Harry sotva držel na nohou, na vytahaném triku po Dudleym měl propocené kruhy do poloviny zad a hrudě. O podpaží ani nemluvě, také podle toho zapáchal. Zvládl jedno kouzlo a ještě mizerně. Cítil se jako neschopný moták.

„Bída, Pottere, ale až budete mít lepší fyzičku a pochopíte jádro věci, půjde vám to podstatně snáz,“ tímto ukončil cvičení a opustil salón

 

Tomu chlapovi se muselo něco stát, nebo vypil lektvar příjemnosti nebo co. On mu nepřímo řekl, že od něj nečeká zázraky a přitom do teď ty zázraky vyžadoval. A to zjištění, že dokáže něco naučit, aniž by u toho řval, to bylo taky něco nového, i když ho Harry dosti podezříval z toho, že poslední hodinku nekřičel, protože ho z toho rozbolela ta čerstvě zahojená žebra. Ale i tak, se mu zdálo, že je Snape vůči němu až podezřele, no milý je hodně silné slovo, ale jinak to vyjádřit neumím, dokonce se ani jednou v nějaké sarkastické poznámce nezmínil o tom včerejšku. Hm, každopádně jeho šestý smysl mu tiše napovídal, že by si měl dát bacha, to není jenom tak.

 

Snape si právě sedl v kuchyni ke stolu a jeho koutky se vytáhly směrem nahoru v nepatrném náznaku úsměvu. Věděl, že musí mít s tím klukem trpělivost, ale ty jeho věčně šokované výrazy, když se zachoval jinak než očekával. To ho nutilo usmívat se, nedělal to často, ale někdy se nějaká věc hodná jeho úsměvu našla. Snažil se na toho kluka být alespoň trochu lidský, přesně věděl, co udělá. Uvítá ho ve světe dospělých, když se chce stát jeho součástí. Ukáže mu přetvářky, snůšky lží a hlavně, že není dobré nikomu příliš důvěřovat. Každý může bodnout nůž do zad a je jedno jestli kamarád nebo nepřítel, výsledek bude stejný. Smrt. Nechá, aby mu důvěřoval, a pak mu ukáže, jak to v životě chodí. A už teď věděl, že to toho kluka bude stát hodně slz, nenávisti a síly, aby dokázal pochopit a přežít. Zvlášť v téhle době a se jménem Harry Potter.  

12

Oběd proběhl v úplné tichosti, kterou přerušovalo pouze cinkání příborů. Harry se cítil nepříjemně, v hlavě mu pořád vrtalo profesorovo chování, a na jídlo se nedokázal soustředit. Slaninu po talíři proháněl sem tam už deset minut, až byla roztrhaná na malé kousky. Snape měl jako vždy výborné stolovací návyky. Nikdo nepochyboval, že u něj v rodině se lpělo na správné etiketě. Remus ten do sebe naházel svoji porci bleskovou rychlostí a nechal je dva v kuchyni samotné, což bylo Harrymu více než podezřelé, když ještě dopoledne vypadal, že ho už nenechá se Snapem bez dozoru, protože si myslel, že ho profesor bije.

Sotva se za Remusem zaklaply dveře, lektvaristovi se zkrabatila ústa do známého ironického úšklebku a sám pro sebe si něco zamumlal. Chlapec pochytil slova vlkodlak a ženská. Tato dvě slova si dosadil do nepříliš těžkého kontextu.

 

Asi byl naivní, ale nikdy ho nenapadlo, že by si Remus mohl někoho najít. Překvapilo ho to stejně, možná víc, než když zjistil, že Snape evidentně taky někoho má. Doteď mu to nikdy nepřišlo na mysl. Možná kvůli jeho malému problému nebo proto, že se o ženách moc nezmiňoval. Vždycky ho bral jako přítele, který tu pro něj pořád bude, ať se stane cokoliv a to, že by Remus mohl založit rodinu, si sobecky nepřipouštěl, potom by tu pro něj nebyl tak jako dřív. Něco ledového mu stisklo srdce. Žárlil. Jeho srdce zachvátila úplně obyčejná žárlivost na tu ženu, která mu odvede jediné pojítko s jeho mrtvými rodiči a Siriusem. Nakonec svoji žárlivost potlačil, ale ne napořád. Věděl, že tam někde v koutku číhá připravená vyrazit, až se jí to bude hodit.

 

Rozhodl se, že začne cvičit. Sotva vběhl po obědě do svého pokoje, vrhl se na kliky. Udělal jich s bídou patnáct, přičemž poslední tři dost ošidil. Ruce se mu třásly vypětím. A nejenom ruce, i žaludek se mu třásl a houpal. Možná by měl cvičit každé ráno před snídaní, protože s plným žaludkem se mu dělalo špatně. Zvedl se ze země, sundal si plandavé tričko a kriticky se na sebe zahleděl do zrcadla. Přes léto se docela vytáhl, ne o moc, nikdy nebude vysoký jako Ron a nebo Snape, ale už to nebyl ten malý kluk, kterého do třetího ročníku převyšovala i Hermiona. Na svůj věk byl hubený, možná až moc. Ramena měl úzká, téměř dívčí, hrudní koš mírně prohnutý do vnitřku hrudě, byla mu vidět všechna žebra. Z pod kalhot se mu až k pupíku táhl úzký černý proužek chlupů. S nechutí mohl konstatovat, že je to jediná mužsky vypadající věc na celém jeho těle, pokud nepočítal genitálie. Natočil se tak, aby se na sebe koukal z boku. To málo svalů, co měl z famfrpálu, by rozhodně nikoho neokouzlilo. Ještě chvíli tak stál a sledoval své, všechno jen ne mužské, tělo. Povzdechl si. Do teď to, že si bude muset zlepšit fyzičku, proklínal, ale uvědomil si, že by mu to mohlo alespoň trochu vytvarovat postavu, a pak by už nevypadal tolik jako holka.

 

Do čtyř hodin, kdy mu měla začít nitrobrana se Snapem, si četl knihu o černé magii. Podle toho, co se dočetl, zjistil, že černá magie nebude taková hračka, jak si myslel. Černou magii se dřív učily pouze děti z čistokrevných rodin a již od útlého věku, protože mladý mozek má tendence lépe se přizpůsobovat novým věcem. Hodně záleží na síle magického potenciálu kouzelníka. Někteří čarodějové se mohli černou magii učit celý život a nenaučili se víc než pár základních kouzel. Na to se bude muset Snapea zeptat, proč si je tak jistý, že se to naučí, když jeho magie není o moc silnější než magie jeho spolužáků a kamarádů.

 

Přesně ve čtyři hodiny vešel do salónu, kde na něj čekal ten sup, co si říká Snape. Stále probíral, jak nejlépe nastrčit vzpomínky, které chce. Ke konci už začínal být Harry otrávený. Posledně přišel na způsob, jak docílit toho, co chce, a teď už se jenom zdokonaloval. Ze začátku s tím měl trošku problém, ale po dvou hodinách úmorného procvičování se zdokonalil tak, že Snape neviděl ani jednu vzpomínku, která by nebyla nastrčená. Na chlapcově tváři se jeho nálada odrážela jako v zrcadle. Měl radost, že už mu to nedělá problém, ale myslel, že začnou zdokonalovat jeho psychiku a vnímání, jak mu dopoledne řekl sám profesor.

 

Zahleděl se na okno, do kterého stále dokola narážela moucha, která ne a ne pochopit, že tím sklem prostě neproletí. Jeho myšlenky se po chvíli opět svezly z onomu černovlasému muži.

 

Snape se Harrymu zdál přívětivější, pokud se to o jeho osobě dá říct, než kdy v minulých letech byl. Nekřičel, i když sarkastické poznámky si občas nemohl odpustit a stejně tak nešetřil jízlivými úšklebky či posměšným odfrknutím. Z nějakého důvodu ho profesorovo chování děsilo ještě víc, než to dřívější. Dřív věděl, na čem je. On Harryho nenáviděl, a ten mu jeho nenávist vracel častokrát i s úroky, ale teď? Oh, přátelství to nebylo ani zdaleka, spíš se chlapci zdálo, jakoby se profesor rozhodl pomalu mezi ně nastolit mír, a musel uznat, že si nevede špatně. Ten chlap totiž znal jeho slabé stránky. Věděl, že se Harry k ostatním chová tak, jak se oni chovají k němu. I když u Snapea by se mohla udělat výjimka a nedělalo by mu to problém, pochyboval totiž, že by toho chlapa dokázal přestat nenávidět, i kdyby ho Snape měl najednou sebe radši. Sice si každý zaslouží druhou šanci, ale ne povrchní, sarkastický a povýšený profesor lektvarů.

 

Už, už otvíral pusu, když tu náhle do pokoje vtrhl Lupin celý uřícený s nepříčetným výrazem na tváři.

„Severusi, do kuchyně. Hned! Smrtijedi zase zaútočili!“ Hned potom, co to ze sebe vychrlil, se otočil a vyběhl ven následován tmavovlasým mužem. Tohle všechno se seběhlo během pár chvilek. Hoch zůstal zkoprněle stát a moucha stále zuřivě narážela na okenní tabulku. Jako v transu došel k oknu a pootevřel ho, aby ta drobná vyčerpaná moucha mohla konečně na svobodu. Najednou sebou celý trhl, permoníci v hlavě se mu konečně srazili a jemu došla Remusova slova. Smrtijedi útočí!!! Během pár chvil vyběhl ze salónu, seběhl schody a vrazil do dveří kuchyně. Byla prázdná. Přišel pozdě, vztekle praštil pěstí o stůl a zuřivě dýchal, ze vzteku se mu dělaly až mžitky před očima. Propásl šanci něco se dozvědět a když tak jim jít pomoct, i když moc dobře věděl, že by ho nechtěli pustit. Nedalo se nic dělat, nezbývalo mu nic jiného, než si sednout a čekat, dokud se někdo nevrátí.

 

Popadl nejbližší židli, na kterou složil své drobné tělo, a poslouchal to neuvěřitelné ticho přerušované pouze tikotem nástěnných hodin. Jeho nitro zachvátil strach. Co když se někomu něco stane, co když někoho zabijí? V hlavě se mu rojily scény, při kterých mu srdce vynechávalo údery, a ruce se začaly třást. Po chvíli si podepřel hlavu a tichounce si sám pro sebe počítal vteřiny, aby nemyslel na to, co se děje venku, a vždy, když se dostal k šedesáti, začal od znova. Čekal dlouho, z půlhodiny se stala hodina, pak dvě a stále nikdo nepřicházel. Tvrdošíjně se snažil udržet vzhůru, ale po tomto dni byl unavený. Nakonec vzdal ten předem prohraný boj a jeho víčka se spustila dolů.

 

Trhavý nádech. Bolest vystřelující do celého těla a z dlaní mu prýštila krev. V ústech kovová pachuť a rozkousané rty. Chtělo se mu křičet. Stáli okolo něj v kruhu, který se stahoval jako smyčka okolo krku sebevraha. Nedokázal vnímat, kdo mu co říká. Hlavu mu zaplavil šum a po skráních mu tekl chladný pot. Výdech doprovázený chrčivým kašlem. Před ním na zem dopadla krev smíchaná se slinami. Těžce polkl, chuť krve mu rozbouřila žaludek.

„Oh, Severusi. Můj sladký Severusi.“ Chladný hlas a příval bolesti. Tělo se svíjelo pod tlakem kletby. Svaly se stahovaly do bolestné křeče. Zaťal ruce v pěsti, nehty ještě více rozedřely dlaně. Nevnímal to. Z bolavého hrdla se vydral téměř zvířecí řev. Čekal, zda omdlí. Pak bolest přestala, ale jeho tělo se stále škubalo po doznívajícím šoku. Kroky! Všude kolem něj, byl dezorientovaný. Snažil se otočit hlavou, ale bolest mu v tom zabránila. Stál za ním. Někdo ho vytáhl do kleku. Cizí dech na jeho uchu, ucítil zápach mrtvého těla. „Zradil jsi, Severusi.“ Cítil, jak se mu jeho jazyk otřel o ušní boltec. Předklonil se začal zvracet. Tichý smích rezonoval po ztichlém místě. Po chvíli se přidali ostatní. Bylo mu to jedno…

 

Trhl sebou, ve ztuhlém krku mu hlasitě zakřupalo. Nad ním se skláněl vyčerpaný Remus Lupin s čerstvým šrámem na tváři.

„Harry, klid.“ Položil mu ruku na rameno.

„Snape! Má ho Voldemort!“ vyhrkl hned, jak si uvědomil, co ten sen znamenal. Byl si téměř jistý, že právě teď profesora někde mučí a chce ho zabít. Remus na něj chvíli zíral, a pak mu zjihly oči.

„Byl to jenom sen, Harry.“ Položil svojí ruku na Harryho a stiskl v útěšném gestu. Vytrhl se mu, začal panikařit.

„Ne, Remusi, já to viděl.“ Zbrkle vyskočil ze židle a začal rázovat kuchyní.

„Mučí ho, je zraněný, zabije ho, slyšíš?!“ Přiskočil k němu a chytl ho na prsou za hábit, měl chuť s ním zatřást, aby se probudil a konečně pochopil, co Harry říká. Svíral ho tak pevně, až mu utrhl knoflík.

„Ne, Harry, Severus je tady dole v laboratoři a připravuje lektvary pro Poppy, aby mohla vyléčit pár zranění, nic vážného. Pojď půjdeš si lehnout.“ Harry ho ale neposlouchal, vyběhl z místnosti a zamířil do sklepa. Proběhl až na konec chodby a bez zaklepání vrazil do dveří. Na prahu zůstal ztuhle stát, jednou rukou stále svíraje kliku dveří, jeho zrak pečlivě přejel celou místnost. Neviděl ho tam! Bál se o něj, i když to byl Snape, prostě se o něj bál, jako by se bál o kohokoliv jiného. Ta jistota, že ho drží Voldemort, přes něj přeběhla v ještě větší síle a sevřela mu srdce a žaludek v ledovém objetí. Otočil se a odcházel, když se za ním ozval tolik známý sytý baryton obohacen o únavu.

„Co tu děláte, Pottere?“ Škubl sebou a zahleděl se na vysokou postavu muže. Stál mezi dveřmi do komory s lektvary.

„Jste tu,“ konstatoval suše nebelvír, ještě chvíli na profesora zíral, a pak prostě odešel.

Došel do svého pokoje. Najednou se mohl volně nadechnout, nevědomky se mu na tváři usadil mírný úsměv. Jen sen…     

13

Ráno vstal o hodinku dříve než obvykle a dal se do posilování. Snažil se nemyslet na včerejšek, ale pořád mu v hlavě vířila otázka, proč se tak bál o profesora Snapea. Došel k závěru, že za to může ten jeho ochranitelský komplex. A navíc, Snape je v řádu a, ač mu to je proti srsti, tak je stále nepostradatelný. S posilováním skončil velice brzy. Po chvíli se mu začalo ztěžka dýchat, pot se mu perlil na čele a svaly se vypětím třásly. Musel uznat, že jeho kondička je vlastně veškerá žádná. Kdo by to byl řekl, když při jediném sportu, který provozuje, dřepí na koštěti a maximálně se sem tam pevněji přidrží stehny. Zkusil pár kliků, sedů-lehů a párkrát se přitáhl k tyči, kterou si vyčaroval ve vzduchu. Byl chcípák, i jeho bratranec měl větší výdrž. Ten dokázal bušit do pytle, spíš do Harryho, klidně i půl hodiny a to muselo už nějakou námahu vyžadovat. Slovo pytel se mu zalíbilo. Proč by se měl trápit se sedy-lehy, když může prostě jenom mlátit do pytle? Poprosí Remuse, aby mu poradil, jak si ho vyčarovat.

 

Dal si jednu rychlou sprchu, aby ze sebe smyl ten pot. Harry nesnášel, když se lidi nadměrně potili, připomínalo mu to strýce Verona. Ten se vždy nejvíce potil pod bradou, kde se mu rýsovalo dalších pět a v létě mu odtud pot někdy skoro až odkapával. Nebelvír si občas myslel, že se mu odtud musí na tom slunci odpařovat sádlo. Oblékl si jeden ze svých modelů po bratránkovi a hladový seběhl do kuchyně. Rychlým zrakem zkontroloval kuchyňskou linku. No jistě, hrnek od kafe tu již stál, což znamenalo, že jeho snídaně bude opět hodně rychlá. Vážně by měl Snape začít jíst.

„Ahoj, Harry!“ ozvalo se ode dveří zrovna když usedal za stůl.

„Profesore Brumbále?“ Jeho údiv byl nefalšovaný. Tohoto muže neviděl už tak dlouho, že mu přišlo zvláštní, když ho spatřil.

„Potřebujete něco?“

„Vlastně ani ne, hochu, přišel jsem za tebou. Remus mi říkal, že se ti včera zdálo o Voldemortovi a Severusovi,“ řekl zvláštně uklidňujícím hlasem. Usadil se na židli a před ním se objevil citrónový čaj. Chlapec se nepohodlně zavrtěl a nakonec spustil. Když si na ten sen vzpomněl, tak se mu dělalo zle od žaludku.

„Nevypadá to jako něco, co by ti nastrčil Tom.“ Promnul si zamyšleně bradu ředitel a podíval se na Harryho. Ještě chvilku to probírali, ale nepřišli na nic nového.

„Jak ti jdou lekce nitrobrany a černé magie?“

„Nitrobrana je v pořádku, ale myslím si, že ta černá magie nebude žádná sláva,“ povzdechl si a při pohledu na hodinky se zhrozil.

„Omlouvám se, ale už budu muset jít,“ vyhrkl a naposledy se zakousl do rohlíku se sýrem.

 

V salónu už na něj jako obvykle čekal profesor. Bylo vidět, že má zlou náladu, protože místo zavrčeného pozdravu si pouze odfrkl a stroze kývnul hlavou. Harry se postavil na značku a přežil nápor profesorova pohledu, který se mu zavrtával pod kůži. Okamžitě upustil od nápadu vyptávat se ho, jak to včera bylo s těmi Smrtijedy. Chtěl se zeptat ráno Remuse, ale ten nebyl v kuchyni.

 

Snape měl pod očima tmavé kruhy a jeho celkový postoj vyzařoval napětí. Asi musel vařit lektvary pro zraněné celou noc. Zvědavě si ho prohlížel.

„Pottere, budete tu jenom tak stát a zírat na mě nebo začnete s procvičováním toho, co jste se minule naučil?“ Okamžitě mu došlo, že dneska se žádného relativně dobrého chování nedočká. Už to byl opět ten starý mrzoutský Snape jako dřív. Po procvičení kouzel z minula, které  mimochodem Harrymu šly lépe, než očekával, se dali do štítů. Nebelvír se začal cítit jistý v kramflecích, Černá magie přeci není nic těžkého! Měl chuť se zašklebit, ale nechtěl riskovat profesorův hněv. Jak převelice se mýlil. Trvalo mu celkem dlouho, než dokázal vytvořit dostatečně silný štít proti větrným kletbám. Párkrát spadl na zem a jeho triko by se dalo ždímat, jak bylo nasáklé potem.

 

BUCH! Znova dopadl tvrdě na podlahu a brýle mu zapadly pod jedno z křesel, které stály u stěn. Snapeovi znachověly tváře a jeho hrudník se nadmul. Preventivně se přikrčil a čekal, kdy k němu profesor přiběhne, chytne ho pod krkem a začne na něj řvát, cosi o jeho neschopnosti a mozečku o velikosti prachového smítka. Nic takového se nestalo.

„Končíme, Pottere!“ zasyčel a odplachtil. Harry se začal hrabat na nohy, když se postavil, tak začal rukou šátrat pod křeslem pro brýle, aby se mu lépe koukalo. Po pár minutách je konečně vylovil a nasadil si je na nos.

 

Když byl čas oběda a Harry vysprchovaný vtrhl do kuchyně a chtěl se posadit, tak vyskočil na nohy s bolestným jekem. Bolela ho kostrč. Ze zkušeností z famfrpálu věděl, že ho bude ještě pár dní možná týdnů bolet. Jednoznačně v duchu odsouhlasil, že naražená kostrč je horší než zlomená ruka. Remus si ho pozorně prohlížel.

„Děje se něco?“

„Jen jsem si narazil kostrč, nic vážného. Co se včera stalo?“ zeptal se ho a visel mu na rtech, dychtíc po všech informacích.

„Jednalo se evidentně o pouhou rebelii Smrtijedů. Jen o povyražení. Napadli malou mudlovskou vesničku v zapadlém koutě severní Anglie. Zabili tři muže a čtyři ženy znásilnily dřív než dorazil Řád,“ Remusovi se nevolí zkrabatilo čelo, „Všem obyvatelům jsme vymazali vzpomínky. Na straně Řádu bylo hodně zraněných, nic vážného, ale i tak to stačilo, aby Severus a Poppy nešli spát.“

„A Smrtijedi? Chytli jste nějakého?“ Harry byl vzteklý. Všichni by za to, co udělali měli pikat.

„Bohužel.“ Zakroutil hlavou a dloubal se ve šťouchaných bramborách s masem. Nakonec potřásl hlavou a vzdychl. Harry ho chtěl nějak uklidnit, i když jeho samotného tahle válka poznamenala víc než kohokoliv jiného, ale dřív než stihl říci první slovo, vešel do místnosti Snape a položil před Harryho lektvar.

„Vypijte to, Pottere.“ Jeho přísný hlas nesnesl námitek ale i přesto se Harry prudce odstrčil od stolu, jakoby ta lahvička byla smrtelná. A možná, že je smrtelná, zauvažoval a vůbec to nemyslel žertem.

„Ne.“ Založil si ruce křížem na prsou a snažil se uhodnout, na co by to mohl být lektvar.

„Oh, nebojte, otrávit vás nehodlám, i když bych se tomu nebránil mít příležitost,“ ušklíbl se ironicky Snape.

„Na co to je, Severusi?“ vmísil se do toho Remus, zvedl lahvičku a začal ji zkoumat.

„Na jeho zrak, brýle jsou velmi nepraktické, kromě toho, že v nich vypadáte směšně, Pottere.“

„Děkuji,“ zavrčel mladík nazpátek a rozhodl, že to nevypije ani náhodou, třeba ho chce oslepit úplně a nadobro.

„Na zrak?“ stále nechápal vlkodlak, hm, ne že by to Harry chápal o něco víc.

„Ano, na zrak. Vylepší mu to zrak, ne napořád, má to účinky na tři měsíce, potom mu dám další. Zbytečně se tím zdržujeme při výcviku, když mu pořád padají a potom je hledá, místo aby si je jako běžný kouzelník přivolal. “ Pod touto poznámkou Harry zčervenal, ano, nikdy ho nenapadlo si brýle přivolat.

„Harry, myslím, že ho můžeš vypít. Nic se ti nestane,“ ujišťoval ho přítel, když viděl jak se stále ostentativně drží dál od lahvičky, jako by mohla každou chvíli explodovat a naplnit místnost otravným plynem. Nedůvěřivě vzal tedy flakónek do prstů a odzátkoval ho. Přičichl. V nose ho zaštípala silná kořeněná vůně. Po dlouhém váhání ho přiložil ke rtům a nechal lektvar sklouznout skrz rty do krku a do žaludku. Na jazyku mu zůstala odporná chuť čehosi, co až moc připomínalo shnilá jablka. Okamžitě u něj nastal dávicí reflex, popadl plnou sklenici dýňového džusu a vypil ji.

„Fuj,“ řekl a otřel si ústa. Chvíli čekal, ale stále se nic nedělo. Pak se mu najednou rozostřilo vidění a zůstalo tak, nejprve začal panikařit, ale pak mu došlo, že by si mohl zkusit sundat brýle. Byl to zvláštní pocit, vidět, aniž by koukal přes sklo.

„Děkuju.“

 

14

Počkal až profesor odejde z kuchyně a zeptal se Lupina na boxovací pytel. Neporadil mu nic nového, pouze mu řekl, ať se podívá do knihovny.  V knihovně se zahrabal až po uši v literatuře o sportu, která byla z převážné části o šermu či o bojových uměních. Občas tam nalezl staré knihy o famfrpálu.

 

Po hodině marného hledání, se rozhodl, že si pročte knihy o bojových uměních a už jenom, když spatřil ty odporně vyhlížející obrázky, tak se rozhodl, že tento sport nikdy provozovat nebude. Lidi s obličeji nateklými do obřích rozměrů, po jednom úderu soupeře. Otevřená zlomenina paže po prudkém chvatu, kdy protivník nestihl zareagovat. Bojová umění společně s kouzly to bylo snad ještě horší než cokoliv jiného. Oběti umírající v hrůzných bolestech. Chtělo se mu zvracet. Něco mu říkalo, že tyto knihy mají hodně společného s černou magií. Když se prohrabal horou knih o odporně vyhlížejících sportech od bojů s lidmi po boje s kouzelnými tvory, našel knihu, která nevypadala ani staře ani moc používaně, o obyčejných mudlovských sportech. Divil se, že něco tak „nečistého“ našel zrovna v knihovně Blacků. Od obyčejných běžeckých závodů, přes jízdu na koni, box, až po potápění se do hloubky, všechno tam bylo.  Harry se jenom modlil, aby to nebylo zase tak moc mudlovské. Měl štěstí. Našel kouzlo na boxovací pytel. Sice to bude pytel z roku skoč na něho z boku, ale i ten svému účelu poslouží.

 

Ve svém pokoji položil knihu na postel. Rozkročil se, zamířil hůlkou doprostřed místnosti a pronesl: „Pugilato sacco“. Ve vzduchu před ním se objevilo cosi hadrovitého zelené barvy.

Kouzlo musel zkusit pětkrát, než se mu povedlo to, co si představoval. Ze starého trika po Dudleym si udělal bandáže na ruce a vyzkoušel svůj výtvor. Po chvíli bezhlavého bušení do pytle zjistil dvě věci. Za prvé, potřebuje opravdové bandáže na ruce a za druhé, musí se naučit, jak boxovat.

Sedl si na postel, knihu si dal do klína a začetl se do tajů bušení do pytle. Teprve když už se blížil čas nitrobrany pochopil, co by měl dělat, aby jeho snaha byla co nejúčinnější. Byly tam popsány i cviky na ruce a nohy, aby se před cvičením protáhl. Hodně ho vyděsila poznámka o rozdrcených kloubech a natržených vazech.

 

Podíval se na hodinky a poposunul si teď již imaginární brýle. Byl čas sejít dolů. Zaklapl knihu, podrbal se na zátylku a se srdcem plným odporu sešel dolů do salónu. Profesor tam, jako vždy, již stál. 

„Sedněte si, Pottere a zavřete oči,“ vybídl ho, aniž by ta věta nesla nádech sarkasmu či posměchu. Udělal, co se po něm žádalo. Profesorův hlas sklouzl do uklidňující tóniny, z nějakého důvodu to Harrymu přišlo vtipné. Párkrát se uchechtl, ale když zaslechl podrážděné zasyčení ze Snapeových úst, hned toho nechal. Muž mluvil stále dál a jeho hlas hladil Harryho uši jako samet. Po chvíli mu začal unikat smysl slov, nevěděl, jestli to je dobře nebo špatně. Prostě jenom seděl a celou svou myslí nechal proplouvat ten hlas. Takhle mu bylo víc než dobře. Cítil se uvolněný a jeho srdeční tep byl podstatně pomalejší, jeho tělo bylo v úplném klidu. Vzduch najednou proťalo ostré tlesknutí, které nebelvíra vytrhlo z omámení. Cítil se jako když vás bez varování hodí do ledové vody. Zalapal po dechu. Profesor ho vzápětí překvapil otázkou.

 

„Co jste cítil?“ Chlapcovi tváře se rozpaky mírně zbarvily dočervena. Má snad říct, že se v jeho přítomnosti cítil příjemně, klidně, v BEZPEČÍ??? Dvakrát hlasitě polkl a místo odpovědi mírně zachrčel. Profesorovo levé obočí prakticky zmizelo za vlasy, jak vysoko ho byl schopný zdvihnout. Nakonec jenom zkroutil rty do zvláštního úsměšku.

„Takhle se musíte naučit cítit v boji. Musíte se naučit udržet svou mysl v klidu a své tělo uvolněné. Bez emocí. Pak budete schopen reagovat na jakýkoliv, ať už duševní či fyzický, útok okamžitě a správně. Musíte se naučit používat vaše vědomosti spolu s chladnou logikou. Zapomeňte na váš vztek.“ Při tomto proslovu obcházel kolem Harryho jako hladová šelma, která si chce svojí kořist náležitě vychutnat.

„Zavřete oči!“ zavelel a počkal, až to nebelvír udělá.

„A teď se pokuste uvést vaši mysl do stejného klidu jako před chvílí.“ Jeho hlas sklouzl opět do té uklidňující tóniny. Harry musel uznat, že by tenhle hlas dokázal poslouchal celé hodiny a s velkou radostí by si na něj zvykl. 

 

Zjistil, že zklidnit svojí mysl je podstatně lehčí, když na něj profesor mluví a jeho uši laská ten hluboký, sytý baryton, než když se o to pokouší ve ztichlé místnosti. Díky určitým základům v nitrobraně, které mu Snape poskytl, mu uklidnit mysl nedělalo zase až takový problém. To bylo poprvé, co nevycházel ze salónu vyčerpaný až na smrt. Dokonce se mu na tváři sám od sebe rozléval úsměv, který vyzařoval spokojenost a v očích se mu rozhořívaly plamínky štěstí. Ale rozhodně si nenamlouval, že by o něm lektvarista, po jediné zdařilé hodině, začal mluvit v superlativech. Ani on k němu nepociťoval nějak velkou úctu. Spíš by řekl, že se ho naučil…možná by se tentokrát hodilo slovo tolerovat, i když to s tou tolerancí nebylo občas tak horký.

 

Místo, aby šel rovnou na večeři, tak vyběhl do pokoje a snažil se chvíli o něco, co by se vzdáleně dalo nazvat boxem. Zuřivě mlátil do pytle, který se vznášel uprostřed jeho ložnice a po deseti minutách se zhroutil na podlahu poměrně vyčerpaný. Zjistil, že když je před spaním utahaný jak kotě, tak se mu nezdají sny o hřbitově, rodičích, Siriusovi. Vlastně se mu nezdá vůbec nic. Chvíli oddechoval, pak si setřel z čela pot a nakonec místo toho, aby šel do koupelny, použil na sebe čistící a osvěžovací kouzlo. Nebylo to dvakrát příjemné, ale účinné to bylo rozhodně.

 

U večeře seděl sám. Po chvíli se k němu připojit zamračený Snape, ale po Remusovi, jako by se slehla zem. Zeptal se skřítky, jestli neví, zda bude Lupin večeřet. Její odpověď ho na hodnou chvíli zarazila.

„Pan Lupin odešel, pane.“ Skřítka zašoupala nohama, jako by byla v rozpacích.

„A neřekl kam?“

„Ne, pane. Pán pouze řekl, že se vrátí na snídani, pane.“ Bylo vidět, že mu něco tají, ale nechtěl to z ní páčit násilím, tak to nechal být. Snape ho propíchl velmi zvláštním pohledem a dál se zabýval svojí pečení.

„Brumbál mi ráno pro vás dal dopis.“ řekl do ticha profesor a hodil mu před talíř obálku s erbem Bradavic.

„Proč mi ho nedal sám?“

„Nevím, Pottere, vypadám snad jako jeho osobní zpovědnice?“ S tímto se zvedl a odešel. Slyšel, jak muž stoupal po schodech a nakonec za sebou zabouchl dveře. Přemýšlel, jestli ho něčím naštval při dnešní nitrobraně, ale nebyl si vědom nějaké chyby nebo poznámky, která by se ho mohla dotknout. Ještě notnou chvíli se tím zabýval, než si uvědomil nad čím přemýšlí. Je to Snape u Merlina. Ten nepotřebuje důvod, proč by měl být naštvaný, ten to má v krvi. Ale i přes to mu to vrtalo hlavou. Nakonec vzal obálku, dvakrát ji protočil mezi prsty a otevřel. Zevnitř vytáhl pergamen, který byl popsaný písmem profesorky přeměňování. Hned mu blesklo hlavou, co to drží v ruce. Seznam knih na školní rok. Nějak ztratil pojem o čase.

Ztěžka si povzdechl. Tohle bude jeho poslední rok v Bradavicích. Poslední rok, který stráví na místě, kterému už od jedenácti let říká domov.  Před spaním si na nějaké uklidnění mysli ani nevzpomněl, ač mu to profesor nakázal.

 

   

    Hluboký vzdech. Nehty zaryté do holé kůže a tělo napjaté v křeči. Pohlazení po tváři. Kapka potu, jenž si drze razí cestu po zádech. Dvě propletené ruce. Oči lesknoucí se ve tmě. Nitro zaplněné štěstím, na rtech sotva spatřitelný úsměv a v hrdle zaseknutý dech. Víčka těžknoucí pod náporem spánku. Polibek ve vlasech. Dech hladící šíji…

 

S trhnutím se probudil. Zmateně hledal brýle, než si uvědomil, že vidí perfektně. Se zaúpěním se složil zpět do postele a hledal, co je jinak. Těkal očima po stropě. Posléze mu zrak padl na peřinu, která se až podezřele vydouvala. Zaúpěl podruhé. Do tváří mu stoupla červeň, když si uvědomil, co se mu zdálo. Metoda totálního vyčerpání před usnutím selhala, místo hororu se mu zdál erotický sen. Ve slabinách mu znovu zatrnulo, když si ho znovu přehrál v mysli. Ten sen byl vlastně nic neříkající. Byly to jenom pocity, žádné konkrétní tváře, nic, a přesto ho to dokázalo vzrušit na neúnosnou míru. Byl si jistý, že pokud se tím snem bude zabývat stále dokola, tak vyvrcholí. Možná by už bylo na čase, protože od té doby, co nastala Snapeova tyranie, si neměl čas ulevit a Merlin ví, že v jeho věku není onanie nic nenormálního.

Rychle vstal a skočil pod studenou sprchu, která ho zklidnila okamžitě. Ještě u toho ze začátku vřískal jak ženská. Rozhodl se, že místo toho, aby si ulevil, tak tu energii dá do boxovaní. Nandal si vyčarované bandáže a opakoval krok po kroku to, co psali v té chytré knize.

 

Zakázal si na ten sen myslet. Horší bylo, že čím víc si to zakazoval, tím víc na to myslel, takže ho ani moc nepřekvapilo, když musel odcházet ze snídaně jako poslední kvůli malému, velkému problému v kalhotách. Ale stačilo myslet chvilku na to, jak by si to Snape vychutnal vědět, co se slavnému Harrymu Potterovi děje a bylo po erekci. Dokázal si to živě představit, jak by to ve škole o lektvarech házel, jenom tak mimovolně, do placu. Určitě by řekl něco ve smyslu, že je skutečně těžké rozpoznat chrpu od obyčejného bodláku, když váš mozek zaměstnává vaše přirození. Ale on by do toho vložil více cizích slov a řekl by to podstatně urážlivější formou.             

15

Výcvik začal jako obvykle. Pár cvičných kouzel z minulé hodiny, pak otázky na teorii, kterou měl vyčíst v knize, a nakonec byl zahrnut dalšími novými a obtížnějšími kouzly. Den ode dne jich bylo víc a víc. Za teorii ho Snape vždycky zkritizoval a vysvětloval mu to tak dlouho, dokud to nepochopil a neuměl to jako básničku. To byla jedna z mnoha neobvyklých věcí, které Harrymu vrtaly hlavou. Snape nikdy nic nevysvětloval, dokonce ani nikdy nic nenaučil a najednou to vypadalo, že ho to svým určitým způsobem i baví. I když se Nebelvír zeptal víckrát na jednu věc, tak mu to znovu vysvětlit. Pravda, ke konci už většinou křičel a prokládal to větami, které nejčastěji obsahovaly slova typu: prázdná mozkovna, troll a nebelvír ve spojení s nějakou nadávkou, ale nikdy se nestalo, že by tu otázku přešel mlčením nebo pouhým nadáváním.

Patrné byly i další změny, které ho zarážely. Snape mu už nevykal, ale tykal, což nebral ani tak jako výhodu spíše naopak, ono přiznejme si, když vám někdo nadává a přitom vám vyká, tak si to neberete tak k srdci, ale to tykání je přeci jenom trochu osobnější. 

 

Ta dnešní hodina byla o to horší, že se nedokázal plně soustředit na čarování, když se mu v hlavě neustále ozývaly vzdechy a steny z jeho historicky prvního erotického snu. Věděl, co to je i že přitom může ve spánku nevědomky vyvrcholit, ale že se mu to stane o prázdninách v domě, který obývá spolu z velmi citlivým vlkodlakem, jenž zaznamená jakoukoliv změnu chování, a s profesorem, kterého celý život nenávidí, to nečekal. A musel přiznat, že by ty sny klidně oželel, protože pokud mu to pokaždé zabrání v soustředění, tak je dost v loji.

 

„Pottere, co to s tebou dneska je?“ profesorův hlas ho vytrhl ze zamyšlení.

„Co? Nic!“ snažil se zachránit situaci, protože jedna věc, kterou Severus Snape nesnášel nejvíc byla, když ho lidi nevnímali nebo hůř absolutně ignorovali.

„Tak znovu!“ Začínal ty hodiny nenávidět víc než lektvary. A na slovo „znovu“ začínal mít alergii, kolikrát jen tohle slovo slyšel Snape říkat? Stokrát? Dvěstěkrát? A to možná ještě hodně ubral.

 

Byl rád, že tato hodina proběhla bez jakéhokoliv faux-pas. Mít erekci uprostřed nějakého hodně ošklivého kouzla, by mohlo vypadat sakra hloupě. Nakonec by si o něm Snape myslel, že je to nějaký masochista a vyžívá se v bolestivých kouzlech. Vlastně v černé magii byla všechna kouzla bolestivá i ta obranná, ten nejjednodušší štít pouze protivníka dokázal odmrštit pryč, ale štít proti sečným a bodným kouzlům byl velmi zákeřný. Nejen, že odvrátil kouzlo zpět na protivníka, to nakonec dělaly všechny štíty, ale tento ještě navíc kouzlo zesiloval, takže když jste to přehnali, mohlo se stát, že svého protivníka nařežete jak sekanou.

Nakonec byl rád, že mohl po skončení lekce z místnosti utéct a zašít se v pokoji, kde ležel hodně dlouho s hlavou podloženou rukama a zíral do stropu. V jednu hodinu ho vyrušila skřítka, která mu tam na Remův příkaz donesla jídlo. Už se jí nesnažil přesvědčovat, že by mohli být přátelé a ne jenom pán a sluha, protože se pokaždé, když jí nabídl židli nebo něco jiné, rozplakala na téměř neúnosnou míru a zmizela.

 

Zbytek dne proběhl nad očekávání dobře. Po obědě šel opět do salónu, kde se ho pokoušel profesor zasvětit do tajů mysli a musel zkonstatovat, že slavil úspěch. Dělal pokroky a, i když by to lektvarista nikdy neřekl nahlas, tak si Harry mohl být jistý, že je s ním spokojený. Naneštěstí došlo i na horké chvilky, kdy se chlapci nepodařilo dosáhnout duševního klidu a jeho mysl se začala toulat ve vzpomínkách a pocitech, jichž měl v hlavě plno. Merlin to asi tak chtěl, když mu mysl neustále podstrkovala vzpomínku na ten sen. Hned pochopil kouzlo tureckého sedu a vytahaných oblečků po Dudleym. Nic nebylo vidět, zato mít erekci v přítomnosti někoho, kdo vám připadá slizký a sympatiemi k němu zrovna neoplýváte, je hodně zvláštní a vzrušení trvá jenom chvíli. Díky Merlinovi!

A dny běžely!

 

Hodiny černé magie Harry považoval za nejhorší část dne, každý den si odnášel čerstvé modřiny a jeho ego bylo pokaždé hluboce zadupáno do země, kvůli jeho neschopnosti se rychleji učit. Hrnuly se na něj nová a nová kouzla, která musel zvládnout za jediný den a on věděl, že je to nemožné a Snape to určitě věděl taky. Na denním pořádku byla silná bolest hlavy a roztěkanost. Místo aby se zlepšoval, tak se jeho schopnosti chápat stále zhoršovaly, až mu připadalo, že je na tom stejně jako na začátku, ne-li hůř. Jediné v čem dělal pokroky bylo boxování. Možná proto, že u toho nemusel přemýšlet. Na jeho postavě se neděly žádné výrazné změny, zato na sobě pociťoval podstatně větší výdrž, již neodpadával po deseti minutách s jazykem na vestě. Teď byl po tréninku, který si ustanovil jako dostatečný, příjemně unavený a když neměl den, tak ho mírně bolely svaly.

 

Dny se staly monotónními i erotické sny se vracely ve stejné časové ose, každou druhou noc, stále stejný sen. Tak strašně by chtěl vědět, co je to za dívku, která se mu v jeho snech zjevuje. A tak strašně by se chtěl naučit ovládat. Mohl by popsat každičký detail z jeho snu a možná by ho to mělo přestat vzrušovat, když na to myslí prakticky celé dny, ale v tom snu bylo něco, nějaký moment, který mu vždycky unikl mezi prsty, zrovna když mu přišlo, že je tak blízko. A právě onen moment ho vždycky vybičoval k nepříčetnosti a nevybičoval pouze jeho mysl. Byl si jistý, že o tom Remus ví. Nepochyboval, že jeho vzrušením musí být prosycen celý jeho pokoj. Možná proto už k němu do pokoje nechodí tak často a raději počká až Harry sejde dolů na jídlo, aby si s ním mohl promluvit. U Snapea si nebyl tak jistý. Možná něco tušil, protože když vám téměř každý den chodí pod nosem vzrušený teenager, tak by musel být slepí, aby něco nezaregistroval, každopádně si všechny uštěpačné poznámky nechával pro sebe a za to mu byl Nebelvír vděčný, i když být vděčný tomu umaštěnci se jeho nitru dost příčilo.

 

Zbýval týden do konce prázdnin a Harry se zase jednou lopotil s těmi strašnými kouzly, které už mu ani nepřišly tak nebezpečné, jediné, co bylo poslední dva dny nebezpečné byla ta strašná zlost, která doutnala v Harryho nitru. Zlost na Snapea. Zlost na to, že na něj hrne tolik věcí najednou, které nezvládá a díky tomu si připadá jako blbec. Prostě měl vztek a byl si absolutně jistý, že to dříve nebo později bude muset vyjít na povrch a toho momentu se tak trochu bál. Věděl, že ho Snape usadí jako malé zlobivé dítě a doplní to o jeho úchvatné a excelentní zlověstné zavrčení obohacené o nějakou hodně bolestivou urážku, třeba na jeho otce nebo kmotra. Vlastně když nad tím přemýšlel, tak zjistil, že za tu dobu, co spolu tráví většinu dne sami, tak ani jednou neurážel jeho rodinu, pouze jeho a nebo Nebelvír jako takový.

 

Už po desáté skončil na zemi, díky pomalým reakcím. Dnes, stejně jako včera a stejně jako předevčírem nebyl jeho den. A Snape začínal být běsný, ale co? Jemu je to vlastně úplně jedno, protože on sám měl co dělat, aby se na něj nerozkřičel a jednu mu neubalil. A mohl s jistotou říct, že by mu ten křivý frňák zlomil, klidně na dvakrát, tak moc se v boxování zlepšil. Zatnul zuby a vyšvihl se na nohy.

„Mám toho plný zuby,“ procedil a vyslal na něj jedno z útočných kouzel, které ovládal.

„Kdybys byl schopný zapojit mozek, Pottere, tak jsme si tohle mohli oba dva ušetřit.“ Kouzlo elegantně odrazil a Harry opět tvrdě dopadl na zadek.

„Kašlu na to!“ Pohodil hlavou, zvedl se ze země a okázale si oklepal neexistující špínu z kalhot. Načež se otočil a chtěl s hlavou zdviženou odkráčet z místnosti dřív, než mu rupnou nervy.

„Ještě jsme neskončili!“ V hlase staršího muže byl jasně slyšel klíčící hněv.

„Pryč!“

„V tom případě nemá cenu tě něco učit.“ To Harryho přibilo k podlaze. Věděl, že pokud, aby se mohl Voldemortovi alespoň zlomkem rovnat, tak černou magii potřebuje a sám se jí nenaučí, to by bylo bláznovství. Rezignovaně svěsil ramena a začal se šourat zpět na značku.

„Správně,“ v jeho hlase zaslechl zvrácené potěšení a velkou dávku jízlivosti. V tu chvíli si Harry připadal jako poslušné štěně. Snapeovo poslušné štěně, chtělo se mu zvracet. Připadal si ponížený a ovládaný. Jeho mysl i tělo se proti tomu vzbouřila a v hlavě se mu začala tvořit slova, která z něj hned vzápětí vycházela a znělo to jako když se vystřelí z pušky.

„Víte co? Já vám tu už dál nebudu dělat osla. Mě už to nebaví, vy zavelíte a já vás musím poslechnout, jinak mě nebudete učit. Oh, a to vaše učení je spíš týrání. Vás nezajímá, že se neustále zhoršuji, protože se nestíhám učit nová a nová kouzla v takovém počtu v jakém byste chtěl, vás zajímá pouze to, jak mě co nejúčinněji ponížit a pokořit, ale to se vám nepovede.

 NESNÁŠÍM VÁS!“ Otočil se a vyběhl na chodbu.

„Harry!“    

 

Poslední komentáře
26.09.2008 00:16:57: Aho, další kapitola se ti moc povedla. Máš ftipné slovní obraty, to já rozhodně cením visoko. Velic...
24.09.2008 21:40:03: dobrá povídka jsem zvědavá na pokráčko, taky bych brala Severuse jak mi čistí mysl..
23.09.2008 23:43:35: jeee. skvela kapitola. velmi dobre sa to cita. tesim sa na pokracovanie. dufam ze ten vztah seva a h...
23.09.2008 18:40:56: Těšim se na další díl.Začíná to být zajímavý. A nalaď si vysokou frekvenci!smiley${1}
 
Je lepší radovat se z květu růže, než strkat její kořen pod mikroskop. (Oscar Wilde)