Bludný kruh snů a skutečnosti.

Knihy nejsou morální či nemorální. Knihy jsou dobře či špatně napsané. A dost. (Oscar Wilde)

Možná je čas na převrat - HP/SS

Možná je čas na převrat 4.díl

16-20 díl... A už zase neopraveno... Hm...

Možná, kdyby jeho jméno řekl hlasitěji.  Možná, kdyby to samé jméno někdo nezakřičel na chodbě, tak pak by se možná zastavil a možná by dokonce v místnosti zůstal. Takhle se ale rozběhl za zdrojem toho křiku a těsně za dveřmi mu do náručí vpadla Hermiona. 

 

Dveře od salónu se s prásknutím zavřely a starší muž tam zůstal zmateně stát. Řekl mu jménem. Řekl tomu malému ufňukanému parchantovi, který má potíže s disciplínou, jménem.  Nedocházelo mu, proč to udělal. Jaký měl důvod?  Jeho řeč byla skutečně působivá a sám sobě mohl přiznat, že na tom bylo hodně pravdy. Prostě neuměl být milý na lidi a už vůbec ne na pubescenty s jizvou na čele.  Snažil se omezit svůj cynismus a dokonce byl ochotný odpovídat na ty jeho hloupé otázky, ale stále na něj nebyl milý, protože to prostě neměl v povaze. Umí být lhostejný, umí lidi ignorovat, dokáže vést zdvořilou konverzaci o ničem s člověkem, který se mu hnusí. Jediné, co neumí, je hrát si na hodného, chápavého muže.  Nedokáže se dívat na jeho obličej a vypudit z hlavy myšlenku na Jamese. Na Jamese, který ho týral a smál se mu pokaždé, když ho zahlédl. Občas mu nějaká jízlivá poznámka uklouzne, a když vidí v těch zelených očích záblesk bolesti, tak se mu v srdci usadí pocit zadostiučinění, který je skoro vždy nahrazen pocitem viny, protože ty oči nepatří Jamesovi, ale Lily. Lily, kterou miloval a kterou zradil. O kolik je snadnější urážet ho, když se nedívá. Už nikdy mu neřekne jménem. Už nikdy se tolik neponíží sám před sebou.

 

Zatřepal hlavou a dlouhými kroky se vydal napříč místností ke dveřím. Venku se mu naskytl pohled, který ho dokonale znechutil. Potter, jenž se vesele baví se svými kamarády. Na jazyk se mu drala jedna hodně sarkastická poznámka, ale v poslední chvíli ji spolkl. Pro dnešek to stačilo. Zavířil pláštěm a zmizel ve sklepě domu. Jeho lektvary ho vždycky dostatečně uklidní.

 

„Co mu je?“  zeptal se Ron a díval se směrem, kterým profesor zmizel.

„Trochu jsme se…pohádali.“ Harry sklopil zrak. Přesvědčoval sám sebe, že když odpoledne půjde na další lekci, tak ho Snape nezakleje nějakou ošklivou kletbou.

„Fakt? Tak to ti, kamaráde, nezávidím.“

„Taktní jako vždy, Rone!“ šťouchla do něj Hermiona. Zrzek pouze něco zahuhňal a řekl, že si odnese věci do pokoje. Po chvíli se Harry začal proklínat, že nešel s Ronem, protože Hermiona ho zahrnula otázkami o učivu na nový školní rok. Ona samozřejmě začne učebnice studovat hned, jak si je koupí na Příčné ulici. To Harrymu bylo jasné, že on první učebnici otevře, až když to po něm budou chtít o hodině.  Ron se vrátil a hýřil nadšením. Boxovací pytel ho úplně uchvátil, při obědě nemluvil o ničem jiném, a když se potom díval na Harryho, jak si na té neforemné věci vylívá vztek na profesora lektvarů, tak byl unešený ještě víc. Nutno podotknout, že když se rozhodl také okusit trochu z té fyzické námahy, tak do pytle praštil pětkrát a jeho tvář se zbarvila do krvavě rudé, na čele mu vyvstal pot a nakonec to vzdal.  Mladý nebelvír svého ryšavého kamaráda podezíral z toho, že kdyby s nimi v pokoji nebyla Hermiona, tak by to vzdal po pěti ranách, ale raději to nekomentoval.

 

Po obědě mu Hermiona nadšeně vyprávěla o všech památkách, které viděla, což skutečně nebyl Harryho šálek čaje, takže poslouchal spíše ze zdvořilosti a ve čtyři hodiny se přistihl, že pomalu v duchu děkuje za to, že nitrobranu má od čtyř hodin a ne déle.

 

Blížil se ke dveřím do salónu a přišlo mu to jako věčnost, než byl schopný natáhnout ruku a stisknout kliku. Když otevřel dveře dokořán, tak mu srdce vynechalo dva údery. Muž tam stál jako bůh pomsty. Rty přísně stažené v jednu linku, levé obočí zvednuté v jeho charakteristickém rysu a na čele hlubokou vrásku, jakoby nad něčím přemýšlel. Jeho oči ale tuto domněnku úplně vyvracely. Ne, Snape se nad ničím nerozmýšlel, on už byl pevně rozhodnutý, a to něco mu vyzařovalo z očí. Harryho přepadla panika. Netušil, co ten výraz na jeho tváři má znamenat, ale byl si naprosto jistý, že měl dopoledne držet jazyk za zuby, protože, ať už nutilo Snapea cokoliv k tomu, aby se k němu choval alespoň trochu líp, tak teď ten důvod právě vyprchal.   

 

Nebelvír měl pravdu. Mistr lektvarů se skálopevně rozhodl, že snažit se o jakékoliv slušnější chování k tomu zmetkovi, je absolutně nemožné. Přeci na něj nemusí být jako Mílius, aby mu mohl předvést, jak hodně to nefér to v životě je. Věděl, že ho bude Potter nenávidět ještě víc, pokud to je možné, a nějaká malinká část v jeho mysli nebyla jeho nápadem nadšená, možná to bylo svědomí, ale to uměl Severus Snape rychle umlčet, léta služeb pod Pánem Zla mu přeci jen dala i něco dobrého.

 

„Sedněte si, Pottere!“ tón profesorova hlasu s chlapcem trhnul. Na tohle si už odvykl. Sarkasmus? Ano. Posměch? Ale jistě. Přísnost? Zcela určitě! Ale to, co bylo v hlase jeho profesora tentokrát, to se Harrymu nezamlouvalo. Okamžitě si vzpomněl na své příbuzné. Ti měli v očích taky takový pohled, když chtěli Harrymu nějak ošklivě ublížit. Většinou po tom následoval výprask, urážení jeho rodičů a následné vhození do přístěnku.  Instinktivně se stáhl o krok vzad a trochu se přikrčil, aby se mohl lépe bránit v případě napadení.

„Neslyšel jste?!? Sednout!!!“ Jeho slova doplnil o ladný pohyb hůlkou a Harrymu neviditelná síla podtrhla nohy.

 

Harry se uvnitř napjal a čekal, co bude dál. Znal to a věděl, že teď by neměl provokovat. I jeho dýchání se změnilo na téměř neslyšné a povrchové. Trochu natočil hlavu, jakoby snad očekával, že uslyší tiché zlostné vrčení z mužova hrdla. Zatnul pěsti a uniklo mu tiché zasyčení, když profesor vykročil vpřed. Všechno dělal nevědomky, jeho tělo si toho pamatovalo až moc z doby, kdy se neměl jak bránit.

 

Měl by se uklidnit. Zatím ten kluk nevypadal vystrašený. Ale měl by být. Něco v jeho mozku zamlžilo jeho racionální část a mělo chuť tomu klukovi ublížit. Párkrát se to už stalo, když ho ten capart hodně vytočil nebo když se choval tolik jako jeho otec a kmotr, ale nikdy to nemělo takovou sílu. Cítil se jako šelma připravená zaútočit. Vykročil směrem k chlapci a pochopil, že nebyl v klidu, byl vystrašený, jenom to uměl dobře skrýt. Všiml si zaťatých pěstí, soustředěného výrazu ve tváři i jeho mírného natočení hlavy. Chvíli se mu zdálo, že Potter snad pochopil, co se to děje. Jeho tělo vyjadřovalo napětí a očekávání útoku.

17

Profesor lektvarů se přiblížil o další krok a Harrymu začala tuhnout krev v žilách. Byl už moc blízko a bylo jasně patrné, že se neovládá. Panika mu prosakovala celou myslí a jeho tělo se napjalo v křeči, každou chvilkou očekával prudký výpad a bolestivou ránu. Všiml si, že Snapeovi na levém spánku tepe žíla v zuřivém rytmu. Najednou se profesor zastavil a upřel na něj pohled, ze kterého nenávist a zášť prýštila jako krev z čerstvé rány. Přivřel oči, jako by snad tento úkon mohl tu nenávist trochu utlumit. Mistr lektvarů se nahrbil. Byl jako kočka připravená ke skoku, pak pevně stiskl víčka k sobě a křečovitě se chytil za ruku. Dřív než Harry stihl zmateně zamrkat, byl profesor pryč a po něm zůstaly pouze otevřené dveře. Po chvíli se zvedl ze země a zíral na podlahu. Srdce mu tlouklo jako splašené, roztěkaně si posunul neexistující brýle na nose a postavil se na ztuhlé končetiny. V pravém koleni mu pořádně louplo a teprve teď si uvědomil, že celou tu dobu byla jeho poloha nepřirozená a jeho tělo bylo stále napjaté. Pomalu vyšel ven ze salónu a tam se zarazil.

Jedna jeho část chtěla jít do kuchyně a zjistit, co se stalo, ale ta druhá část nechtěla Snapea znovu vidět a určitě by ho v kuchyni uviděl, když už na smrtijedská setkání chodit nemůže. Udělal dva nejisté kroky směrem ke dveřím, kde teď zajisté proudila živá debata a co nespatřil? Ron s Hermionou se krčili u dveří a každému z ucha trčel zářivě růžový provázek.

Ron mu bezhlesně ústy naznačil, ať se k nim přidá a z kapsy vytáhl další nachlup stejný provázek. Nejdřív mu přišlo podezřelé, že by Brumbál zapomněl zajistit dveře proti odposlouchání, když je v domě známé trio, ale nakonec to vypustil z hlavy.

Za začátku zachytával pouze útržky vět, ale potom se všechno jakoby vyčistilo.

...něco chystá…

…v žádném případě…

..Potter by neměl….

„Jsem absolutně proti Albusi.“ Tohle byl rozhodně Remusův hlas.

„Souhlasím s Lupinem.“  Snape??? A souhlasím s Remusem?

„Nejde to jinak. Tom nám jasně ukázal, co chce, a obávám se, že jiné východisko není.“

„Albusi!!!“

„Ne Severusi. Buď se mu teď postavím já nebo Harry. A já jsem se rozhodl, Harry ještě není dostatečně silný na to, aby se mu mohl postavit v rovném souboji. Vím, že ho nemůžu přemoci, ale mohu ho oslabit a dát tak Harrymu a tobě čas. Připrav ho, jak nejlépe budeš umět Severusi.“ Jasně slyšel, že plameny v krbu zahučely a v místnosti se rozlehlo tíživé ticho.

„Měli bychom to Harrymu říct.“

Harry si vytrhl provázek z ucha a chvilku šokovaně zíral na své přátele.

„Oh bože, Harry.“ Hermiona ho pevně objala a její slzy smáčely chlapcův krk.

„Šššš. To bude dobrý Hermiono.“ Pohladil jí po zádech, ale věděl, že ta slova útěchy byla jedna velká lež. Nic nebude dobrý.

„Ehm, měli bychom jít dřív, než odtud vylezou.“ Ozval se Ronův najednou tak dutý hlas a vydal se nahoru po schodech. Všichni se zavřeli u Hermiony v pokoji a lehli si na zem.

„Třeba jsme to špatně pochopili.“ Zašeptal zrzek a stočil hlavu na Harryho  

Za chvíli se ozvalo zaťukání na dveře.

„Tady jste.“ Ve vlkodlakově hlase zazněl tolik zvláštní tón. Černovlasý chlapec se mu zahleděl do tváře a spatřil něco, co neočekával, že tam někdy uvidí. Tohle byl zlomený muž. Když Sirius propadl skrz oblouk, tak byl Remus Lupin šílený smutkem a bolestí, ale stále mu v očích planuly plamínky odhodlání a Harry si byl jistý, že zrovna on bude ten člověk, který jeho kmotra pomstí, ale teď jakoby ty oči umřely, jakoby spolu s Brumbálem odešla veškerá naděje.

„Remusi?“ Hermiona se zvedla ze země a chytla staršího muže útěšně kolem ramen.

„Vy to víte.“ Bylo to spíše konstatování než otázka.

„Ano, poslouchali jsme.“ Remus potřásl hlavou, možná se chtěl zbavit smutných myšlenek nebo jenom potřeboval trochu času, než něco řekne.

„Snažili jsme se mu to spolu se Severusem rozmluvit, ale myslí si, že jediná možnost je utkat se zítra s Pánem zla a nechat se zabít.“

„Ale proč??“ Ron vyskočil na nohy, zatnul pěsti a oči se mu zaleskly neprolitými slzami.

„Ta věštba.“ Špitla Hermiona a zakryla si oči dlaněmi.

„Musíme něco udělat, přece ho nenecháme jenom tak odejít!!!“ Vykřikl hněvivě Harry a začal rázovat po pokoji.

„Kde se mají setkat?“ Vyštěkl na Lupina jako generál a čím dál tím víc připomínal časovanou bombu, která každou chvilku vybuchne a zachvátí svět do plamenů svého hněvu.

„Harry! Uklidni se. Je to jeho volba. A navíc je to jeden z nejmocnějších čarodějů, co chodí po tomto světě.“

„Jo! Ale Voldemort taky není zrovna slabost sama.“ Zafuněl teď již zcela nepříčetně mladý hrdina a bouchnul pěstí do rámu dveří.

„Já nemůžu sedět tady na zadku a čekat až nám Voldemort pošle Brumbálovo tělo zpátky.“

„Severus se zkusí vetřít na zítřejší setkání, kde má proběhnout jejich souboj.“ Oznámil mu Remus a koukal se na něj mírně znepokojeně.

„Zbláznil se?“ Teď už byl Harry spíše vyděšený než naštvaný.

„Vždyť ho chytnou a pak…“

„Nechytnou ho, já mu věřím a navíc bude přeměněný mnoholičným lektvarem.“
„Za koho se bude vydávat?“ zeptal se Ron a v obličeji byl zelený jako by se měl každou chvilkou pozvracet.

„Nevím, to mi neřekl.“

„A co když to nevyjde Remusi? Co potom?“

„Nevím Harry.“ S těmito slovy se jeho vlkodlačí přítel zvedl a odešel.

Chlapeci-který-přežil se začal hroutit svět jako domeček z karet.

To nemůžu dopustit. Musím něco udělat. Něco vymyslet, jak to zastavit.

Vyběhl z pokoje a rozrazil dveře do knihovny rodiny Blacků. Vlastně nevěděl, co hledá, ale stále doufal, že něco, cokoliv najde a pak… Pak půjde a utká se s Voldemortem sám.

Nikdo za ním nepřišel a byl tomu rád, protože nechtěl svým přátelům vysvětlovat, co chce dělat, tohle je úkol jenom pro něj. Vlastně ani nevěděl, kde má Pán zla své sídlo. Vytáhl bichli

Hrady a sídla starých rodů., ale dřív než stihl otočit na další stránku, si vzpomněl na čtvrtý ročník a na poslední úkol v turnaji tří kouzelníků. Ten hřbitov! Určitě se bude chtít s Brumbálem utkat tam, kde to všechno znovu začalo. 

Celou noc strávil v knihovně a hledal kouzla a zaklínadla, která by mu snad mohla pomoci. Připadal si, jako když mu na prsou leží obrovský balvan a hrozí, že mu rozdrtí srdce pokaždé, když pomyslel na Brumbála a Snape, kteří se hodlají postavit Pánovi zla jenom proto, aby ho zachránili. A to není fér.

Albus Brumbál byl jako jeho rodina on byl součástí jeho domova. Bradavice bez svého ředitele již nebudou tím čím dřív. A Severus Snape?  Co na tom, že se nenávidí? Co na tom, že je to bezcitný bastard? Nikdy mu nemohl upřít jeho snahu chránit ho, i když to dělal svým zvráceným způsobem a Harry mu za to byl vděčný, i když by mu to asi nikdy neřekl.

A navíc… Stále Severusi Snapeovi dlužil omluvu a on nerad někomu něco dluží…

18

Celý den strávil trénováním a kdykoliv se ho někdo zeptal, proč, odpovídal, že se potřebuje nějak zabavit, jinak se z toho čekání zblázní. Popravdě se snažil zopakovat si všechna kouzla, která ho Snape naučil. Pravda, nebylo jich zrovna mnoho, ale některá z nich byla velmi užitečná. V jeho plánu byla však ještě jedna mezera. Nevěděl v kolik hodin se má Brumbál s Voldemortem utkat, proto byl až nevýslovně šťastný, když se okolo druhé hodiny v domě Blacků zjevil profesor Snape. Na jeho tváři byly jasně patrné známky únavy a jeho hábit nesl dokonce známky boje.

„Pane profesore…“ vyhrkl Harry dřív, než se stihl zarazit. Profesor se pomalu otočil a svým pohledem přišpendlil Harryho na místě.

„Přejete si snad něco, pane Pottere? Mám důležitější věci na práci, než se tu s vámi vést něco, čemu by se, při vší představivosti, dala říkat konverzace!“

Dobrá, nebyl dobře naladěn, vlastně byl dost otrávený a dal jasně najevo, že se s ním nechce už obtěžovat.  Harry na něj chvilku zíral, pak něco zamrmlal a odpelášil nahoru do svého pokoje. Ovšem pokud si Severus Snape myslel, že strachy vzal do zaječích a už se nehodlá ukázat, tak se šeredně pletl.  Harry v pokoji padnul na kolena a začal štrachat pod svojí postelí, odkud vytáhl svůj starý a oprýskaný kufr.

Chvilku si nechal posvátně protékat látku neviditelného pláště mezi prsty.  Pak ho rychle nacpal do kapsy a utíkal zpátky. U dveří od kuchyně vytáhl z druhé kapsy růžový provázek a modlil se, aby tentokrát Remuse nebo Snape nenapadlo na dveře uvalit kouzlo proti odposlouchávání, když minule to neudělali.

 …ličný lektvar…

...zásoby…

…bál se neozval…

„Dalo se to čekat.“

„Severusi, za koho se budeš vydávat?“

„Včera jsem získal Lestrangovi vlasy.“

„Ten je ale v úzkém kruhu Voldemortových smrtijedů, já myslel, že se budeš držet dál.“ Remus zněl opravdu rozrušeně.

„Lupine! Brumbál nám dal jasné instrukce. Pokud bude potřeba, abych zasáhl, tak musím být velmi blízko.“  Snape použil přesně ten samý hlas, který používal na Harryho, když už byl unavený z neustálého opakování toho, že je Potter debil.

Ještě chvíli se bavili, tedy spíš Remus se ptal na všechno možné a Snape mu odsekával dosti lakonicky. O čase, kdy to vypukne, se nezmínil ani jeden.

Pro tentokrát budeme shovívaví a odpustíme Harrymu jeho hloupost, protože ta tolik zřejmá věc mu došla až notnou chvíli po vyslechnutém rozhovoru.  Venku už se pomalu šeřilo a zelenookému chlapci se vráska na čele vryla dost hluboko na to, aby tam samovolně ještě pár minut zůstala.  Snažil se přijít na to, jak zjistit v kolik má být na určeném místě. Nebyl smrtijed, aby mohl přijít, když jeho znamení vzplane, jenže on měl svoje vlastní znamení a mohl říct, že fungovalo docela dobře. Když byl Voldemort rozrušený, a boj na živo a na smrt s největším kouzelníkem všech dob, je věc, která v něm vyvolá určité silné emoce, tak jeho jizva začne bolet. No, nebyl z toho zrovna nadšený, přeci jen párkrát z té bolesti omdlel, ale lepší plán neměl a jeho odhodlání zachránit Brumbála bylo minutu od minuty silnější. Jak to říká Hermiona? Zachráncovský komplex.

Dolů na večeři nešel, stejně pochyboval, že by někdo z domu byl schopný jíst a on si chtěl ještě zařídit jednu věc. Potřeboval se nějak dostat na onen hřbitov, kde má tušení, že se ten tyátr bude odehrávat.  Přemisťovat se neumí a po zkušenostech s tímto cestováním to zavrhl ještě dříve, než na to vůbec pomyslel. Bylo by jistě velmi účinné, kdyby se těsně po přemístění pozvracel Voldemortovi k nohám. Smrtijedi by jistě pukli smíchy.  Nakonec si řekl, že udělat přenášedlo nemůže být zase tak těžké. Ooo, to by  kouzelník neřekl, jak moc se může Vyvolený plést. Jev u něj velmi častý. Najít knihu o přenášedlech to byla vskutku věc primitivní. Vymyslet z čeho udělá přenášedlo, zvlášť když obsah jeho kapes se skládal z jednoho kapesníku, hůlky a jeho rozbitých hodinek, to byla věc také poměrně jednoduchá. Ovšem správně pronést kouzlo se správnou intonací a důrazem na hlásky a do toho ještě správně mávat a švihat hůlkou, to nebylo jenom tak. 

Po desátém pokusu udělat z hodinek přenašedlo to již přestal počítat. Jednou mu hodinky dokonce zazářily zvláštním rubínovým světlem, už už se chtěl zaradovat. Naštěstí pro něj si v knize všiml, že světlo nemá být rubínové, ale modré jako letní obloha. Notnou chvíli po tomto incidentu se bál na hodinky šáhnout, Merlin ví, co s nimi udělal. Nakonec po dlouhém otálení sáhl na okraj pásku od hodinek jedním prstem. Ty se zatřásly, kolečka uvnitř zarachotila a se zvláštním skřípavým zvukem odletěla zadní strana hodinek i s pásky, takže mu na stole zbyl ciferník se sklem a kolečka.  Díky bohu stačilo jedno „retro“ a hodinky byly téměř jako nové.  Další pokusy se obešly bez pohrom.  Když už to skoro vzdával, stal se bezmála zázrak. Povedlo se! Hodinky modře zazářily, vznesly se dva centimetry nad stůl, kde chvilku setrvaly a nakonec se snesly tiše zpět.

 Čím byla venku větší tma tím víc si byl jistý, že musí Albuse Brumbála zachránit, ale také mu v hrudi klíčilo semínko strachu. Začal mít strach o sebe, Brumbála a dokonce i o toho bídného Snape, který mu již šest let dělá ze života peklo. A v neposlední řadě se pekelně bál znovu se utkat s Pánem zla. A kdo by se v jeho věku nebál?

Jeho úvahy na téma, proč zrovna já, přerušila palčivá bolest na čele. Na okamžik mu ochromila celé tělo a před očima se mu začali dělat mžitky. Rychle se oklepal, zhluboka se nadechl a usoudil, že psychicky na tom dneska už líp nebude, právě naopak, něco mu říkalo, že bude ještě mnohem, mnohem hůř.

Cesta ke vchodovým dveřím byla jedna z nejdelších cest v Harryho dosavadním a poměrně krátkém životě. Ano, byl udiven, že ho již dávno nestíhá Lupin, a že ho nějaká svazující kletba nezastihla již, když vyšel ze dveří knihovny, ale nechtěl se pídit po tom, proč tomu tak je.  No inu, třeba Remus chce, aby něco udělal… Anebo ho prostě jenom nenapadlo, že se opět bude chovat jako Nebelvír. V tomhle podání mu slovo Nebelvír připadalo skoro jako synonymum ke slovu blbec.

Položil ruku na kliku k venkovním dveřím a pomaloučku, aby nebylo nic slyšet, ji stiskl. Dveře se s tichounkým cvaknutím odlepily od rámu a zrovna, když chtěl chlapec pomalu otevřít a vyjít své pochmurné budoucnosti vstříc, ozvalo se za ní dosti úsečné zakašlání.

„Kam si myslíš, že jdeš?“  Dobrá, pomyslel si Nebelvír trpce, žádné svazovací kouzlo, je to ještě horší, přímá konfrontace z očí do očí.

„ Ehm…Ven?“ Odpovědí mu byl pouze příkrý pohled alá Severus Snape. 

„Zavři dveře a promluvíme si.“ Remusův pohled byl tvrdý jako pět hodin pečené telecí.

„Remusi, ty víš, že tam musím. Po nikom jiném netouží Voldemort víc než po mě a teď kvůli tomu má umřít další člověk, na kterém mi záleží? Myslím, že bych tam měl být.“

„Byla to Albusova volba, Harry a on je dospělí muž, ty jsi jenom dítě.“ Tentokrát měl jeho vlkodlačí přítel na tváři výraz, jako když se matka dívá na své dítě a chce mu odlehčit od nějakého břemene.  A proto se později nedokázal Remusovi podívat do tváře, za to co mu tento večer udělá.

„Mdloby na tebe.“  Lupinovo tělo spadlo na zem bez ladu a skladu. Doprovázené zlověstným zaduněním, jak jeho hlava narazila do dřevěné podlahy.  Jistě v jakékoliv jiné situaci by nad tímto mužem zvítězil jenom náhodou, ale kdo by čekal od Harryho Pottera, že zaútočí na svého přítele?

Bez jediného slůvka omluvy odešel.  Před domem se rozhlédl na obě strany, zda na něj hned nezaútočí Voldemortovi špiclové, alespoň by nemusel sázet pouze na svůj dojem a mohl by mít cestu k Pánovi zla jistou.  Párkrát se zhluboka nadechl a sáhl do kapsy pro ty zatracené hodinky, jak je během odpoledne tímto názvem téměř pokřtil.

Svět se s ním točil a vítr mu odhrnoval vlasy z čela. I přes proudící vzduch ho jeho jizva pálila, jako by na čele měl rozžhavený pohrabáč. Věděl, že je to zkracující se vzdáleností mezi jeho osobou a Vy-Víte-Kým.  Najednou se mu pod nohama objevila pevná zem a on se svalil do tmavé trávy jako žokej, kterého právě vyhodily ze sedla.

19

Z pozice ležmo se rozhlédl po místě, kde přistál. První myšlenka byla úlevná, protože jeho přenášedlo fungovalo dobře a on momentálně ležel na onom hřbitově, jako ve čtvrtém ročníku. Jenže potom, co si jeho oči trochu přivykly tmě, se ho zmocnila hrůza, která otřásla každou cévou v jeho těle. Dech se mu zadrhl v hrdle a srdce mu probodla ledová dýka. Přišel pozdě!

Dřív než se stihl vyhrabat na nohy, ho chytli z každé strany cizí ruce a surově jím trhli směrem nahoru. Dva muži v maskách ho táhli směrem k davu smrtijedů, kteří se zaujetím sledovali ten nejúchvatnější boj, jaký kdy mohla tahle země vidět. Brumbál s Voldemortem  se obklopili kouzly ze všech stran. Ani jeden z nich se neobtěžoval používat verbální kouzla a ruce s hůlkami se míhali tak rychle, že to téměř nebylo pouhým okem viditelné. Dva smrtijedi hodili s Harrym o zem na místě, kde by to čekal nejméně. Neodnesli ho přímo před Voldemorta, ale před jiného smtijeda. Už jenom z držení těla pochopil, o koho se jedná. Bellatrix Lestrangová!!! Ani se nesnažil nahmatat hůlku, protože mu bylo jasné, že mu ji už dávno sebrali.

Byl v loji. Místo záchranné akce tu stojí neozbrojený uprostřed tlupy smrtijedů a vsadil by se, že Brumbál ani neví, že je tady, natolik byli oba protivníci zabráni do boje. Snažil se najít svého profesora, alespoň pohledem, ale měl pocit, že tam není. Tohle bylo zlé. Dokonce tak zlé, že si Harry začal v duchu nadávat do idiotů a nepatrně se mu začala třást kolena. A rozhodně to nebylo trémou, že stojí před takovým davem zamaskovaných lidí, nýbrž se začínal mírně bát, co se bude dít dál. Brumbála již nezachrání a ještě je tu velká možnost, že před Voldemortem neudrží svoji mysl uzavřenou a zabijí i Snapea.  A no, v neposlední řadě se bál sám o sebe.

Jeho plán měl zřejmě zásadní slabinu. Nedošlo mu, že se objeví téměř uprostřed louky plné zlých čarodějů. A že na sebe svým pádem z výšky upoutá pozornost minimálně posledních řad posluhovačů Pána Zla.

Bellatrix se tiše a krutě zasmála a Chalpci-který-přežil, prošel tělem mírný třas. Sejmul svou masku a bylo jasně vidět, jak se jí celá tvář krabatí v podivném masochistickém úsměvu, který jasně naznačoval, jaké budou poslední minuty jeho života. Byl si jistý, že velmi, velmi, VELMI bolestivé. Jeho domněnky se téměř v zápětí potvrdily, když na něj promluvila tónem hodným malého děťátka a svojí řeč doprovodila úsměvem, který zaváněl hyenismem.

„Malý, sladký Harry Potter. Jsem ráda, že ses dostavil.“  Vytáhla hůlku a špičkou dělala malé kroužky na Nebelvírově hrdle. V místě, kde mu zběsile tloukla tepna, trochu přimáčkla a z konce hůlky vyletěla malá modrá jiskra, která ho popálila. Mírně usykl a ženě se na tváři objevil výraz spokojenosti. Téměř to vypadalo, jako by jí jeho bolest uspokojovala jak duševně, tak fyzicky.

„Bolí to, že? A ty budeš hodný chlapeček a nebudeš křičet, protože nechceme vyrušit našeho Pána z důležitého jednání, drahoušku.“ Pohladila ho dlaní po tváři a po jejích nehtech mu a líci zůstaly krvavé šrámy.

Najednou odněkud z davu vyšel další smrtijed a trochu se pozastavil nad scénou, která se mu vyskytla ve výhledu. Popošel k Bellatrix a položil ji ruku na rameno a výstražně ho zmáčkl.

„Ať je živý až pán skoncuje s tím starcem.“ Prohodil jakoby nic a zadíval se Harrymu do tváře.

„Neboj Rodolfusi jenom si s ním trochu pohraji.“ Znova se usmála tím vražedným způsobem a celkem vášnivě políbila svého manžela.

Snape! Došlo Potterovi a jeho srdce se ponořilo do drtivého objetí imaginární železné ruky. Tak ten mi taky nepomůže. Ale alespoň mi zařídil pár minut života navíc. V koutku duše tajně doufal, že alespoň on má nějaký funkční plán jak vysvobodit jeho a zachránit Brumbála.

Profesorovi oči se střetly s těmi Harryho. Snapeovi oči se blýskaly hněvem a potlačovanými emocemi, u kterýchsi chlapec byl jistý, že nebudou kladné. Jakékoliv naděje na záchranu šly do kopru.

Smrtijed Snape se otočil, ještě jednou se podíval na chlapce a zmizel. Harry těžce polkl a jeho mysl si konečně uvědomila, že tuhle ženu nenávidí víc než cokoliv na světě. Tahle žena byla postavena na první příčce hned vedle Voldemorta a on si přál ze všech sil způsobit jí alespoň zlomek bolesti, co ona způsobila jemu, Nevillovi a Siriusovi.  

Snažil se postavit a čelit jí vzpřímený, ale každý jeho pokus zmařil smrtijed stojící vedle něj, který ho pokaždé srazil zpátky na zem, a černovlasá žena se tím velice bavila.

„Jsi bezmocný jako špinavý domácí skřítek.“ Zachechtala se svému přirovnání a namířila na něj opět svojí hůlku.

„Trochu si užijeme a pomazlíme se, co říkáš, maličký?“ Přejela špičkou jazyka po svém horním rtu a vyslala na něj neverbální kouzlo, které mu do těla poslalo trochu elektrického proudu. Cítil, jak mu proud prochází, každou molekulou v jeho těle. Po chvíli přestala, sklonila se a lehce se otřela rty o jeho jizvu, která hořela a plnila se palčivou bolestí. Zhnuseně se odtáhl a ona mu uštědřila tvrdý políček.

„Copak, copak nelíbím se ti snad?“ její, i když tichý zato o to děsivější, smích byl skutečně odpudivý.

Přes rty se mu dralo slovo opovržení, ovšem neměl příležitost se vyjádřit, protože čarodějka na něj uvalila umlčovací kouzlo.

„Abys nerušil mého Pána od práce.“ Rádoby přátelsky na něj mrkla, a aniž by zaváhala, vrhla na něj jednu z tří nepromíjených kleteb. Jeho tělo se zkroutilo v bolesti a každý nerv a céva křičeli o smilování, které nepřicházelo. A on trpěl, její nenávist k němu byla neutuchající a pokaždé, když už si myslel, že to skončí, se jeho tělo zuboženě roztřáslo pod přívalem nové a větší bolesti. Svaly a vazy se napínaly v bolestné křeči a klouby téměř vyskakovaly z míst. A z hrdla se mu nevydrala ani hláska. K jeho uším nedoléhal jeho křik pouze smích Bellatrix Lestrangové a její nenávistná slova. Byl si jistý, že se právě teď musí zbláznit anebo že víc bolesti jeho tělo nevydrží a on se rozletí na milion kousků.  Náhle oheň, jenž doposud spaloval jeho tělo, ustal. Všechno ustalo, žádné hlasy žádné šustění trávy, žádné vzdálené výbuchy kouzel a žádné posměšky…Jenom ticho! Rozlepil svá oční víčka a zadíval se na místo, kde ještě před chvíli stála smrtijedka plná nenávisti a jedu. Místo ní tam stála jiná osoba a jemu došla ta strašná skutečnost. Prohrál.

„Harry Potter!“

20

Před ním se hrozivé tyčil Voldemort a přesně zapadal do hororové scenérie dnešního večera.

Ignoroval jeho oslovení a snažil se zahlédnout alespoň kousek místa, kde ještě před chvilkou Pán zla bojoval s Albusem Brumbálem.

„Oh, něco hledáš, Harry? Crucio!!!“ sklonil se k němu a zasyčel mu do obličeje. Harryho jizva začala žhnout jak rozpálené uhlíky uprostřed temné noci, bolest mu z čela vystřelovala do celého těla. Tak moc se chtěl stulit do klubíčka a upadnout do bezvědomí, ale věděl s jistotou, že Voldemort ho omdlít nenechá. On musí vypít ten pohár bolesti až do dna a nikdo mu nepomůže. Byl tu ještě Snape, který stejně musí čekat na příhodný okamžik, aby se neprozradil moc brzy. Jeho mysl zastřel povlak hysterie. I přesto, že jeho tělo se stále zmítalo pod kletbou, tak bolest už chlapec pomalu necítil. Myšlenky mu odpluly do neznáma a zůstal jenom ten nepříjemný tlak v mysli, který ho nutil se smát. Ze rtů mu sklouzlo první uchechtnutí.  Hysterie v něm narůstala stejně rychle jako vlna tsunami, blížící se k pobřeží. Moc dobře si uvědomoval, z jakého důvodu se směje, ale na druhou stranu ho to neuvěřitelně děsilo. Brumbál je mrtvý! A on musí čekat, dokud jeho profesor lektvarů nenajde nějaké řešení. A chlapec se rozesmál a jeho pronikavý smích bodal jako kusy ledu zařezávající se do černé duše profesora lektvarů.

Měl strach! Jediná naděje kouzelnického světa ztratila rozum. A on stále ještě neměl žádný nápad jak se odtud dostat, aniž by při tom někdo zahynul. Stál za Pánem Zla a díval se, jak se Zlatý chlapec svíjí v bolesti a přesto se mu z hrdla dere smích, který ho děsí a zmučeně tiskne jeho mrtvé srdce. Nejraději by k chlapci přiskočil a okamžitě se s ním přemístil, ale to nešlo. Musel čekat, až Voldemort spustí zábrany, které nikomu nedovolí se ze hřbitova přenést jinam. Ale to také mohlo trvat celou věčnost. Jak dlouho bude vzdorovat chlapcovo tělo, když mysl to již vzdala? Má ještě cenu snažit se zachránit tělo Harryho Pottera, když z něj zbyla pouhá prázdná schránka? Z přemýšlení ho vytrhlo Voldemortovo zuřivé zařičení.

Harry Potter stál na nohou a nenesl žádné známky toho, že by mu kouzlo dál nějak ubližovalo a přitom jasně viděl, jak z hůlky Pána zla proudí ten zlověstný paprsek do chlapcova těla. Pouze smích mu stále vycházel z úst, ale už nebyl tak hysterický, teď z něj čišela spíše pobavenost. Proč je proboha pobavený, když čelí té největší zrůdě, co kdy chodila po povrchu zemském?

Po chvíli zjistil, že bolest odplula úplně a on už necítí ani ten nejmenší záchvěv bolesti. Pomalu se postavil na nohy a otočil se tváři ke svému sokovi. Prostřel si jizvu, narovnal si brýle a teprve potom si všiml, že Voldemort kouzlo nezrušil, ale on neleží na zemi a nezmítá sebou ve smrtelných křečích. To zjištění ho na chvíli úplně ochromilo, ale pak se rozesmál ještě víc a ještě hlasitěji, ale tentokrát si byl vědom sám sebe a svých činů. Smál se z plna hrdla a díval se Voldemortovi do očí. On byl vyděšený. Byl vyděšený stejně jako malý králík, který nemůže najít noru, a psi mu dýchají na záda. Jejich role se otočily. Chtěl mu říct něco odporného a ještě víc mu něco odporného chtěl udělat, ale zastavil ho pohled za Voldemortova záda, kde stáli smrtijedi a mezi nimi na zemi leželo čísi tělo. Hábit byl na mnoha místech potrhaný, půlměsícové brýle byly nasazené nakřivo a ty dlouhé bílé vlasy byly rozcuchány a z části zakrývaly ztrhaný obličej.  Albus Brumbál tu ležel u nohou té zrůdy. Do očí mu vyhrkly slzy a srdce mu začalo bít rychleji a velmi bolestivě naráželo a vnitřek hrudního koše. Díval se na postavu toho nejlaskavějšího člověka, který ležel na zemi jako potrhaná hadrová panenka. Nemohl tomu uvěřit, porazil ho! Cítil, jak mu v srdci odpadla jedna opěrná zeď, kterou představoval právě tenhle mrtvý muž.

„Oh, ne, ne, ne… Ještě dýchá! Chtěl jsem ho zabít před tvýma očima, Harry. Ber to jako opožděný dárek k narozeninám.“  Tak moc chtěl Voldemortovi vyškrábat ty hadí oči z důlku svýma holýma rukama, ale jediné na co se dokázal soustředit, byl ten téměř nepatrně a těžce se zvedající hrudník ředitele Bradavické školy čar a kouzel. Temnému Pánovi se do hlasu vrátila jistota nad sebou samým a nad Zlatým chlapcem, který krvácí kvůli svým blízkým.

„Jsi tak nevinný…Hmmm, tak čisté srdce! K čemu ti je dobrá…láska…k tvým bližním, když tě zabíjí, Harry?“  Měl posměšný výraz a jeho nosní dírky se roztáhly, když pořádně nasál vzduch do plic, jakoby ochutnána ovzduší. Otočil se k Harrymu zády a popošel k bezmocnému tělu bělovlasého muže.

„Vidíš? Tak moc tě chtěl bránit, a jak dopadl? Ten mocný Albus Brumbál? Pokořil jsem ho! Tak jako teď pokořím tebe a až se budeš svíjet na zemi ve smrtelné křeči, pak ho zabiju, tak abys to všechno viděl.“ Jeho jazyk kmital v pootevřených ústech téměř jako hadí a v jeho očích plál oheň tak nebezpečný, že si Harry byl jist, že tohle nemá šanci přežít. Věděl, že ještě není připravený svrhnout Voldemorta. Ještě ne! A nebyl jediný, který tohle věděl. Severus Snape se téměř otřásl při myšlence na to, že by tu měl chlapec umřít. Mnoholičný lektvar přestane za chvilku účinkovat a on musí vymyslet, jak se odsud dostanou. S tím jaksi Brumbál nepočítal. Mělo to být přeci tak snadné. Brumbál se měl utkat v boji s Temným Pánem. Měl zabít hada a Toma oslabit na příštích pár měsíců, aby získali víc času na přípravu s tím pošetilým Nebelvírem . Jenže Voldemort předčil všechna jejich očekávání. Byl silnější, než počítali. Během těch pár týdnů, co Severus nebyl v jeho službách, se muselo udát něco, co dodalo Voldemortovi nepředstavitelnou sílu.  V hlavě se mu začal rodit plán. Potřeboval alespoň na chvíli zvednout protipřemisťovací bariéry, ale to mohl udělat pouze ten, kdo je vytvořil. To bude problém. I když nemusel by být. Severus potichu přistoupil k Malfoyovi.

„Je škoda, že chce s jejich životy skoncovat tak rychle.“ Pošeptal mistr lektvarů do ucha blonďatému aristokratovi.

„Co tím myslíš, Lenstrangu?“ zasyčel výhružně momentálně nejvýše postavený smrtijed a šlehnul po něm plamenným pohledem.

„Představ si, co všechno by nám mohli říct. Stačilo by trochu vertisára a vyzradily by nám všechno, pak bychom mohli zabít všechny nečisté a zaútočit na to jejich ukryté sídlo Řádu.“  Našeptával mu lákavá slova a věděl, že na něj to zabere. Protože on byl zneuctěn ze všech nejvíce. Jeho čest byla podupána a znečištěna. Viděl, jak to v něm vře a má chuť pozabíjet všechny milovské šmejdy a krvezrádce. Hlavně Weasleyovi. Nenáviděl je tak moc, že by klidně obětoval i vlastního syna, jenom aby je mohl zabít. Všechny do jednoho a sám holýma rukama. Zpod masky se ozval tichý smích, plný očekávání, pak Lucius přistoupil k Pánovi Zla a poklekl.

„Pane?“

„Proč mě vyrušuješ Luciusi? Nevidíš, že si hraji?“

„Omlouvám se, pane, ale… Proč je zabít hned. Nejdřív z nich můžeme dostat informace ohledně toho jejich Řádu. A pak je zabijete všechny. Všechny do jednoho! Stačí jim do krku nalít vertisárum a budou zpívat. “ Úlisně se podbízel jako laciná děvka a Snape tušil, že Malfoyovi na tváři hraje blažený úsměv.

„Máš pravdu, drahoušku. Po tom zrádci Snapeovi jistě zbyli nějaké lektvary a vertisárum mezi nimi určitě bude.“  Pohladil Luciuse po hlavě jako nějaké roztomilé kotě.

„Vynikající nápad.“ Zapředl si sám pro sebe a provedl velmi složitý pohyb hůlkou.

„Přenes naše hosty do našich kobek.“ Prohodil ke klečícímu muži. Dříve než se stihl Malfoy senior sebrat ze země zmizel Potter s Abusem Brumbálem a měnícím se Lestrangem s hlasitým PUK!      

 

       

 

Poslední komentáře
28.09.2008 22:30:03: Super, nitrobrana mi přišla vysloveně Sevíkovská, těším se co bude dál.
26.09.2008 22:49:58: ten koniec sa ti naouaj velmi podaril. bolo to pekne, chapem ze je velmi tazke napisat nejaku vyuku ...
26.09.2008 22:32:54: Suprové pokráčko.
26.09.2008 20:15:03: Moooc krásnee... to s tou ... nitrobranou /?/ je vážne pekne popísané... :)))
 
Je lepší radovat se z květu růže, než strkat její kořen pod mikroskop. (Oscar Wilde)