Bludný kruh snů a skutečnosti.

Knihy nejsou morální či nemorální. Knihy jsou dobře či špatně napsané. A dost. (Oscar Wilde)

Možná je čas na převrat - HP/SS

Možná je čas na převrat 5.díl

21-25 díl.... Nějaké opravené, nějaké ne... beta jako vždy byla Bilkis...

Dopadl tvrdě a náraz mu na moment vyrazil dech z hrudě. Ležel na trávníku před Bradavicemi, vedle něj napůl klečel a napůl ležel Snape se starým mužem v náručí.

„Profesore?“ zasýpal a v hrdle mu prokloktala krev jenž následně vytekla koutkem jeho úst a odkapávala na zem, kde zašpinila sytě zelenou trávu a prosákla se dál do země.

„Zůstaňte ležet, Pottere, za chvíli jsem zpět.“ Byl rád za takový pokyn, protože veškerá síla, která se mu na hřbitově jako zázrakem vlila do žil, teď naráz opustila jeho tělo a on si nebyl jistý, zda by ho jeho nohy unesly. Očima sledoval mizící postavu, která před sebou levitovala ředitele zdejší školy. Dvakrát se lektvaristovi podlomila kolena. To přenesení ho muselo vyčerpat zvlášť, když s sebou musel vzít dvě těla, která nespolupracovala. Položil se na záda a zahleděl se na oblohu. Hvězdy nikdy nebyly jeho silnou stránkou. Stěží rozpoznal Velkou medvědici. Jedinou hvězdu, kterou by našel kdekoliv, byla hvězda Sirius. Teď jasně zářila do noci a mladíkovi se zdálo jako by se přibližovala a poblikávala na něj. Začala se mu točit hlava, před očima se mu usadily chuchvalce mlhy, na čele mu vyrazil studený pot a jeho dýchání se stalo povrchním. Po chvíli mu padla hlava na stranu a dva smaragdy zakryla víčka.

Otevřít oči nebylo pro chlapce nikdy tak těžké, pootevřel oči na malé škvírečky a hned je zase spustil dolu, protože na místě, kde ležel, panovalo ostré bílé světlo. Okolo něj se ozýval zvláštní šum, jako když skončí představení a všichni diváci najednou si chtějí říct své dojmy a pocity, ale nebylo to ostré, spíš jako když stojíte za dveřmi a napínáte sluch, abyste alespoň něco pochytili.  Někdo mu položil ruku na čelo.  Nebyl to starostlivý dotyk, spíš rutinní a mechanický, jako něco, co děláte každý den. Je to vaše práce.
„Pane Pottere? Otevřete oči.“ Mezi tím šumem se ozval jeden zřetelný ženský hlas. Znovu nadzdvihl víčka, párkrát zmateně zamrkal. Někdo mu začal drtit hlavu v ocelovém stisku.

„Hlava…“ Z jeho vyprahlého hrdla se vydralo jediné slovo.

„Vydržte.“ Ozvaly se kroky a za chvilku mu něco hustého teklo do krku. S odporem se přinutil polknout, jako mávnutím kouzelného proutku bolest odezněla a on se konečně rozhlédl kolem sebe.

„Jak se cítíte, pane Pottere?“ stočil svůj pohled na ženu, která mu pomohla od bolesti hlavy, a shledal, že to není nikdo jiný, než madam Pomfreyová. 

„Trochu vyčerpaný.  Jak je profesorovi?“ Pootočil hlavu a chtěl se rozhlédnout po ošetřovně, ale okolo jeho lůžka byly zataženy závěsy.  Odpovědi se nedočkal, pouze zamračeného pohledu a další dávky lektvaru, zřejmě relaxačního, protože jeho tělo se okamžitě uvolnilo a oči se mu začaly klížit.

„Ještě spěte, pane Pottere.“

 

Podruhé když se probudil, tak mu bylo už mnohem, mnohem lépe. Únava již nebyla tak strašná a nikde na těle necítil známky bolesti. Dokonce jeho postel nezakrývaly závěsy a na tvář mu dopadaly paprsky slunce.

„Pottere!“ Ten hlas by poznal kdekoliv.

„Pane profesore.“ Zadíval se na černě oděného muže a musel si přiznat, že je snad poprvé za tu dobu, co tohoto muže zná, skutečně rád, že ho vidí. Zdravého a živého. Na tváři se mu usadil ulehčený úsměv a srdce mu zaplesalo radostí.

„Zachránil jste mi život.“ Spíše konstatoval Nebelvír a dál mu na tváři hověl, ten tolik nepochopitelný úsměv. Snape nevěděl, co si o tom myslet. Tomu spratkovi zachránil život už tolikrát, ale nikdy se na něj nedíval tak…vděčně a s takovou vřelostí…Ovšem ani projev nadšení ze strany nebelvír neodradil lektvaristu od toho, co se chystal udělat už, když ho spatřil na hřbitově…

Na tváři se mu usadila maska tak ledová, že Harrymu téměř přestalo bít srdce.

„To, co jste udělal, bylo neuvěřitelně hloupé, egoistické a hlavně…Co jste si u Merlina myslel, že budete dělat!!!?“  Na čele se mu utvořila vráska a rty stáhl tak blízko k sobě, až by chlapec přísahal, že se do sebe navzájem prolnuly.

„Já..já jsem.“

„NEMYSLEL, POTTERE!!!!“ Profesorův jindy až mrazivě klidný hlas nabral na hlasitosti a zněl jako když přímo nad vámi začne pořádná bouřka. Harry měl dojem, že se profesor stává větším a větším a se stále smrskává a smrskává, až si připadal jako David a Goliáš. On byl samozřejmě David, ale jaksi postrádal nějaký kámen, který by složil Snapea do bezvědomí. Věděl, že má právo se zlobit, protože skutečně udělal víc zlého než dobrého, ale alespoň profesor Brumbál neumřel.

„Brumbál.“ Vyvalil vystrašeně oči a doufal, že mu o něm profesor Snape něco řekne.

„Žije.“ S těmito slovy se Zmijozel otočil a odešel. Na jeden prchavý okamžik měl mladý muž dojem, že v profesorových očích zahlédl hluboké zklamání. O to překvapivější byla reakce jeho mysli a toto poznání. Byl zvyklí na pohrdání, urážky a posměšky, i na nespravedlivé strhávání bodů si zvykl, ale to co spatřil v očích profesora tentokrát, to ho…mrzelo a zároveň se mu v hrudi rozléval podivný pocit bolesti, tušil, že hlouběji v očích lektvaristy klesnout nemůže.

„Pane Pottere je dobře, že jste se už probudil, potřebujete pár lektvarů, které vám mohu podat pouze při vědomí…“ Do ruky mu vtiskla flakónek s uhelně černým obsahem.

„Raději si zacpěte nos…“ Doporučila mu a na noční stolek mu postavila ještě jeden lektvar, ve kterém harry rozpoznal lektvar na následky cruciatu. 

Černá hustá a lepkavá tekutina mu stékala hrdlem dolů do žaludku a zanechala za sebou odpornou pachuť shnilých jablek na jazyku. Ovšem Harry nepocítil žádné účinky toho lektvaru a proto, se podíval na lékouzelnici se zmateným výrazem.

„To byl lektvar, který mí pomůže zjistit, zda následkem kouzel nedošlo ke zranění či pohmoždění nějakého vašeho orgánu, sice jsem vám provedla kontrolu kouzlem a napravila vše, co jsem našla, ale raději chci mít jistotu…“ Chvilku nad ním zůstala stát, a mladík mezitím vypil druhý lektvar. Pachuť na jazyku spláchl pořádným douškem čisté vody. Cítil, že ho začíná trochu svrbět kůže, ale ne všude, jenom někde po těle a nejhorší to bylo na zádech, začal se kroutit, aby se mohl podrbat.

„Neškrabte se, pane Pottere, to vám lektvar vyhlazuje jizvy, po té strašné kletbě.“ Zamračila se a v očích se madam Pomfreyové odrážely nevěřícné jiskry smíchané s hněvem. Věděl, co nechápala. Jak někdo mohl použít tuhle strašnou kletbu, jak někdo mohl chtít ublížit někomu jinému, tak hrůzným činem. 

„Madam?“

„Ano?“

„Co je s profesorem Brumbálem?“ Uvěznil její pohled ve svém a doufal, že alespoň jednou obměkčí její srdce profesionála.

„Bude v pořádku.“ Upravila mu přikrývku a chystala se odejít.

„Mohl…Mohl bych ho vidět?“ Zaprosil s nadějí na kladnou odpověď.

„Až se uzdravíte, tak pak vás k němu možná pustím, ale jenom na chvíli, je velice vyčerpaný.“ Nasadila zpět svůj pracovní obličej a zavřela se u sebe v kanceláři.

Dveře na ošetřovnu se dnes již podruhé otevřely a stanul mezi nimi Remus Lupin.

Harry nabral barvu přezrálého rajčete a v očích mu byla jasně čitelná lítost. Tolik se hanbil, že dokázal napadnout svého opravdového přítele. Ale v ten moment neměl na vybranou.

„Remusi...Já…“zakoktal se a pohled sklopil na své zpocené dlaně.

„Byla to hloupost Harry…“ Ani topu pohrdání nezachytil chlapec ve vlkodlakové hlase, a i přes to dál zíral na svoje prsty, které se mu začaly třást.

„Já, vím..Já jsem…“

„Nemyslel…“ S Harrym trhlo, protože téměř stejný rozhovor dnes již měl tu čest vést, ale teď bylo něco jinak.  Remus si přisedl na postel a objal chlapce kolem ramen.         

 „Zlobím se na tebe, ale myslím, že potrestaný jsi již byl dost. Měl jsem o tebe hrozný strach Harry. Tohle už víckrát nedělej.“ Hlas měl tichý, téměř na úrovni šepotu. Z celého jeho postoje a chování Nebelvír cítil, otcovskou potřebu chránit a to ho naplnilo štěstím.

„Promiň, Je mi to líto.“ Položil si hlavu na Náměsíčníkovo rameno a nechal se vtáhnout do vřelého objetí. Jeho nitro se topilo v radosti a úlevě a přesto, poměrně velký kus zel chladnou a nepřejícnou prázdnotou. Tak by to nemělo být. Napjal se v přílivu paniky, která ho přepadla jako hladová číhající puma v křoví. Bál se, že se to temné prázdno uvnitř začne rozrůstat a pak ho celého pohltí. Nemusel ve své mysli pátrat dlouho, aby přišel na to, co to způsobilo.

„Děje se něco, Harry? Je ti špatně? Zavolám Poppy, ona ti něco dá, vydrž.“ Remus Lupin se vymrštil na nohy a už už se chtěl rozběhnout do kanceláře na konci místnosti, ale zarazil ho chlapcův hlas.

„Snape.“  Něco se změnilo v postoji lektvaristy vůči němu a byla to změna k horšímu a Harryho to překvapivě děsilo. Děsilo ho pomyšlení na to, že by ho ten muž mohl nenávidět ještě víc než už ho nenávidí… Až příliš si byl vědom jak důležitý je Snape v této válce. Stal se jeho osobním učitelem, jeho rádcem a ačkoliv ho nemá rád, tak představa, že by to mohlo být ještě horší ho děsila. Sotva na to pomyslel, jeho nitro opět přepadla tak strašná prázdnota. Ne…On ho potřeboval příliš na to, aby si mohl dovolit ztratit ho. A určitá část v chlapcově mysli, si uvědomovala, že je tam i jiná část, která se zabývá Snape. Ale to byla část, která teprve čekala, na vhodnou chvíli, kdy se bude moct projevit a ta chvíle jednou příjde, protože i ta největší nenávist jednou pomine. A pak..pak snad možná již přijde ten správný čas…

22

Na ošetřovně ležel ještě týden, než ho madam Pomfreyová ráno propustila. Domluvil se s ní, že se tu po obědě ještě staví, aby mohl vidět ředitele Bradavic. Při vzpomínce na bezvládné starcovo tělo se mu dělalo velmi slabo u srdce. Ten pohled ho bude trápit ve snech po celý život, protože takový lidé jako je Albus Brumbál by neměli být bezmocní, to je stejné jako svatokrádež.

Ve Velké síni, sotva zasedl k snídani, ho málem zadusila Hermiona svojí bujnou hřívou, díky bohu, že Ron se smířil s poplácáním po rameni. Na jídlo neměl ani pomyšlení, ale Hermiona mu stihla naložit jídla jak pro celý regiment. Cítil, jak ho od učitelského stolu propalují čísi oči. Byl si téměř stoprocentně jistý, komu patří. Po chvíli se ten pocit stával nesnesitelným a nevědomky začal natáčet hlavu směrem, odkud vycházel ten intenzivní pohled. Najednou se střetl s dvěma obsidiány a páteří mu projelo mrazení. Z těch tmavých očí jasně vyzařovali štiplavé kousky ledu, které se do něj zařezávali stejně jako kletba Crucio. Nesklopil svůj pohled. Ten pocit zoufalství, který v něm narostl, ho absolutně paralyzoval. Znovu si připadal, jako když mu někdo vytrhl kus jeho duše i se srdcem a nechal ho krvácet. Nikdy by si nebyl býval pomyslel, že tyhle pocity v něm vyvolá zrovna Severus Snape, jeho odvěký rival a muž, u kterého byl přesvědčený, že si nezaslouží úctu.  Dobrá, připadal si absolutně zmatený a nechtěl se těmito pocity zabývat, něco mu říkalo, že to není zrovna dobrý nápad hodit to za hlavu, ale kdo by poslouchal své bláznivé svědomí?

„Harry? HARRY?“  Ron s ním zacloumal a to donutilo chlapce odtrhnout očí od svého profesora.

„Co je?“ nechápavě si přeměřil své přátele.

„Měl by ses najíst, za chvíli začíná vyučování.“ Připomněla mu Hermiona a jeho pohled padl na přeplnění talíř. Začal si pohrávat s míchanými vajíčky a slaninou, občas vložil nějaké sousto do úst, a aniž by vnímal chuť jídla, začal ho automaticky přežvykovat. Byl rád, když nakonec mohl talíř od sebe odsunout s tím, že by to nestihli na první hodinu.

„Hm, co vlastně máme první hodinu?“ otočil se zamyšleně na Rona.

„No vlastně, jaký máme rozvrh?“ otočil se tentokrát zmateně na Hermionu, která mu hned v zápětí strčila do ruky papír.

„Tady máš rozvrh, já musím běžet.“  A zmizela tak rychle, že to bylo téměř nepostřehnutelné.

„Hm, první hodina přeměňování. Co máš ty?“ Kouknul na zrzka.

„To samý. Společný hodiny mámě každý den, ale jenom tenhle předmět a obranu.“  Zahučel pihatý kamarád a vytáhl Harryho zpoza stolu. Harryho přepadla podivná nostalgie, když si uvědomil, že je to již poslední rok na téhle škole. Poslední rok, který stráví tady, doma.

Ke dveřím učebny došli přesně na čas, i když Harryho mírně píchalo v boku z té svižné chůze, přeci jenom nebyl ještě úplně fit, ale to by nikomu nepřiznal ani pod vertisárem. Zhruba po půlhodině vyčerpávajícího a motivačního monologu profesorky McGonagallové, na téma závěrečné zkoušky na konci roku, přestal vnímat, co říká a zahleděl se na desku lavice.

„Pane Pottere? Pane Pottere?“

„Harry…“ dloubl ho do žeber Ron a snažil se tvářit nenápadně.

„Hm?“ zvedl oči mladý Nebelvír a zahleděl se do očí své profesorky.

„Znáte odpověď?“ Dobře, ani nepostřehl, že žena svůj monolog změnila na výklad látky.

„Ne, paní profesorko, omlouvám se.“ Promnul si unaveně čelo a omluvně se zahleděl na ženu. Ta se k podivu všech pouze shovívavě usmála a pokračovala dál ve výkladu teorie o tom, jak přeměnit oheň v led a naopak. Občas Harryho kouzla skutečně fascinovala, ale dnes byl obzvláště nepozorný. Začala ho mírně bolet hlava a jeho žaludek se kroutil v podivném tanci bez rytmu. Ke konci hodiny mu začalo být skutečně nevolno. Chvíli laškoval s myšlenkou vrátit se na ošetřovnu, ale když si vzpomněl na madam Pomfreyovou, která by na něj po jeho opětovném příchodu okamžitě uvalila embargo, tak si řekl, že to raději rozdýchá, než se vrátit zpět do spárů té chiméry. 

Osud si skutečně chtěl hrát a rukavičky spolu s něžným chováním odhodil do trnového křoví, kde se vše změnilo ve špinavé cáry. Stejně jako Harryho fyzický stav po zjištění, že ho čekají lektvary. Rázem se mu přitížilo. Proklínal sám sebe a z části i Snape, že ho na lektvary vzal, sice měl chlapec silné podezření, že ho musel ředitel školy velmi, ale velmi dlouho přemlouvat. Nakonec se rozhodl vzít ho do třídy pro pokročilé a nejhorší na tom bylo, že tam chodil úplně sám a byl jediný nebelvír. Ron lektvary pro povolání  Odeklínače nepotřeboval a Hermiona svým výběrem povolání už vůbec ne, chtěla totiž bojovat za práva kouzelných bytostí.

Cesta do sklepení byla neuvěřitelně náročná na fyzickou kondici, tedy alespoň tak to Nebelvírovi přišlo, protože se začal nepřiměřeně potit a píchání v boku se vrátilo s ještě větší intenzitou. Dorazil ke dveřím do učebny a stále ještě byl čas, než přijde jeho profesor lektvarů, který byl jeho noční živou múrou.  Zhroutil se na místo úplně vzadu a modlil se ke všem svatým, aby si ho profesor nevšímal. Nerad by tu ztropil scénu před zmijozelskými, kterých tu bylo příliš mnoho. Podepřel si čelo rukou a po chvíli se ozval příšerný třesk, který ovšem nikoho nepřekvapil, pouze pár jedinců se napřímilo jako svíčka. Neklamný jev toho, že ten koho Harry chtěl vidět nejméně ze všech lidí na světě, byl tady.

„Pottere! Dopředu!“  Štěknutý příkaz proletěl třídou a zapráskal Harrymu u uší. Mírně sebou trhl a líně si sbalil věci.

„Ještě dnes!!“ Temné vrčení bylo další neklamnou známkou toho, že profesor nebyl dobře naladěn. Harry trochu zrychlil krok a neuspořádaně rozhodil poznámky po lavici před katedrou. Profesor mu věnoval jeden štiplavý pohled a začal diktovat tak rychle, že málokdo stíhal psát. Nebelvír stihl pochytit pouze název lektvaru a první dvě věty poznámek, ovšem potom nabral profesorův výklad takové rychlosti, že postupně v psaní odpadával jeden člověk po druhém. Nejdřív skončil Harry, pak dva žáci z Mrzimoru a nakonec to vzdali Havraspárští. Hadi v zeleném se ani neobtěžovali pozvednout pera. Ti nemuseli.

„Začněte!!!“ To byl povel, po kterém začal v třídě mírný šum, jak se každý snažil najít příslušnou stránku v učebnici a následně rozpoznat potřebné suroviny, které byly umístěny ve skříni v rohu místnosti. Harry Potter se ke skříni dostal jako poslední, protože při představě, že by se měl pošťuchovat s ostatními, to se mu udělalo ještě více nevolno než teď. Nakonec zasedl zpět do lavice, zažehl oheň pod kotlíkem, do kterého nalil vodu a snažil se vytvořit lektvar, který by měl být schopný odklonit pásové kouzlo, které způsobovalo nepříjemné pásové popáleniny třetího stupně všude po těle a jejich hojení bylo velmi zdlouhavé.

To, že něco je velmi špatně poznal, když se mu začal kotlík mírně vrtět nad plamenem a probublával výrazně zuřivěji než by měl. Dřív, než stihlo dojít k výbuchu a totální detonaci celé učebny, přihnal se uličkou mistr lektvarů, rozzuřeně zamával hůlkou nad obsahem cínového kotlíku a řekl formulku na mizení.

„Pottere!!!“ Usykávaně řečené příjmení měla být výzva k očnímu kontaktu, po kterém by přišlo ponížení a následná hádka, jenže Potter neměl náladu ani chuť na hádky, takže flegmaticky koukal do lavice a začal pomalu sklízet zbylé přísady, co mu zbyly. Hlasitá rána vehnala srdce chlapci až do krku, jak se lekl. To jenom dlaň Severuse Snape dopadla na přední levici, těsně vedle drobných chlapeckých rukou Chlapce-který-přežil. Ten zvedl trochu vyplašeně zrak a střetl se se smrtící bouří, která zuřila za černými duhovkami staršího muže.  Harrymu viditelně přeskočil ohryzek a nervózně sevřel kraj lavice. Čekal, kdy profesor vybouchne.

„Pottere! Vy jeden malý, neschopný tupče. Vaše inteligence je den ode dne menší a menší. Již dříve jste mě přesvědčil, že níže vaše inteligence již klesnout nemůže, ale kupodivu jste mne překvapil…MŮŽE!!!“ ¨Kdosi se zasmál. Nemusel se ptát kdo, on to věděl s naprostou přesností. Draco Malfoy. Další osoba, kterou by nejraději viděl s hlavou ve velké kupě dračího lejna.

Příval nadávek nebral konce, za to chlapcův klid se ubíral ke zdárnému konci a věděl, že pokud okamžitě neodejde, tak to později velmi olituje. Ve spáncích mu tepalo jak bolestí, tak vztekem. Jeho vidění se zbarvilo do temně rudé barvy. Ale sotva otevřel pusu, začaly se mu dělat mžitky před očima, což přičítal míře rozčilení. Jeho srdce začalo bolestivě bít o hrudní koš a jeho levou ruku postihly záškuby. V uších mu začal znít šum, jako když se mořská voda rozbíjí o skálu a stále dokola a dokola a s větší vervou. Nakonec ten šum překryl i slova jeho profesora. Chtěl zakřičet, ale jeho mozek jako by zamrzl a nechtěl vyslat signál, který by donutil hlasivky a ústa k pohybu. Rudé vidění začalo pomalinku měnit barvu na stále tmavší a tmavší…

23

Hučení v hlavě mu začalo pomalu ustávat, ale vidění stále zůstávalo rozmazané. Vztek mu koloval v žilách a chtěl v záplavě slov vyplout na povrch, ale něco mu v tom bránilo. Zkusil pohnout rukou, ve snaze zbavit se těch záškubů. Zjištění, že nemůže ovládat své tělo, na moment přehlušilo ten strašný vztek, který byl nahrazen zmatkem a následně silnou nevolností. Podlomila se mu kolena a on klesl na zem, jednou rukou stále svírajíc kraj lavice. Šum v uších najednou ustal, bylo to však následované ostrým bodnutím, jako když vám ušním bubínkem projede nůž. Přepadl ho mrtvolný chlad. Před oči mu sestoupila černočerná tma. Nedokázal ovládat své tělo a pak nastal okamžik absolutního ticha, který trval snad věčnost. Neslyšel nic! Neslyšel svůj Zrychlený dech, své uhánějící srdce a ani svého profesora lektvarů, který se ho ze zvláštních důvodů nemohl dotknout. Nemohl ho kouzlem zvednout a dopravit na ošetřovnu.

Severus Snape začal pociťovat cosi, co by se snad vzdáleně mohlo přirovnat k obavám. Nejdřív pociťovat neuvěřitelnou zášť a měl zlost na toho prašivého Nebelvíra, který dělal všechno horší než lepší. Měl na něj vztek, protože riskoval svůj život, pak měl vztek na toho neopatrného vlkodlaka, že se nechal spoutat a ten kluk mohl utéct a pak v neposlední řadě měl vztek sám na sebe. Byl zlostný, že nedokázal ubránit Brumbála před Voldemortem, že nesplnil ve finále svůj úkol, protože Naginy pořád ještě žije. Měl ji zabít. Ona je viteál a on ji měl na konci všeho zabít. A nakonec pociťoval zlost vůči samotnému Albusi Brumbálovi. Ten ješitný muž se chtěl obětovat pro „Vyšší dobro!“ jak to sám nazývá a neohlíží se na ostatní. Bez něj by byli všichni ztracení. Potter, Lupin, Weasleyovi, celý kouzelnický svět…On! A teď tu stojí, křičí na toho malého dopleného haranta a ten se ani neobtěžuje dívat se mu přitom do očí.

Měl sto chutí popadnout ho pod krkem a vyhodit ho dveřmi ven. Okřikl své Zmijozely, aby byli zticha. Ten smích ho také rozčiloval. Chtěl..Ne! Potřeboval toho kluka vyprovokovat, snad by mu vrazil i jednu do nosu, kdyby si nevšiml, že něco není v pořádku. Přestal křičet. Potter zavrávoral. Prohlédl si ho a to, co zjistil, ho příliš neuspokojilo. Tělo se mu třáslo, jako když vyhodíte zmučené štěně ven do silného deště. Ruka se mu svírala a povolovala ve víru podivných křečí. Najednou se mu podlomila kolena, jako když přetnete strom. Trhl hlavou a z uší mu začala téct krev. Pomalu mu stékala skrz pramínky vlasů, po tváři přes čelist dolů. Mistr lektvarů natáhl ruku ve snaze zvednout chlapce ze země, ale zvláštní bariéra kolem chlapcova těla mu v tom zabránila. Zkusil tedy použít kouzlo, ale i to selhalo, těsně před klečícím Nebelvírem slabě zablikalo a zmizelo.  Na kus papíru naškrábal rychlý vzkaz Poppy a vhodil ho do ohně.

„Pro dnešek hodina skončila, běžte!“ propustil zbytek žáků a proklínal den, kdy poznal Harry-Hloupého-Pottera. Zakouzlil třídu kouzlem proti vyrušení.

Žena v bělostném oblečku vyskočila z krbu spolu s taškou plnou mastí a potřebných lektvarů. Severus se nad tím pouze ušklíbl, ale nechtěl jí v takové situaci připomínat, že to bylo zbytečné nosit sem. To je stejné jako nosit dříví do lesa.

„Co se stalo?“ vyhrkla sotva přiklekla k Harrymu, který vypadal, že každou chvilkou upadne do bezvědomí. Profesor jí řekl, jaké má příznaky, o předcházející hádce raději pomlčel, protože neměl zapotřebí poslouchat věty typu, ten chlapec se nemá rozčilovat, popřípadě obdobu věty: „Vy snad nemáte rozum Severusi.“

„Pane Pottere, slyšíte mě?“

Nic! Zlatý chlapec nevypustil ani hlásku, pouze se třásl a začaly mu mírně modrat rty.

 žena si pečlivě prohlížela jeho uši, z kterých se nepřestávala valit krev. Snažila se krvácení zastavit kouzlem několikrát a pokaždé to selhalo.

Lékouzelnice kroutila nešťastně hlavou.

„Nevím, co s ním je. Vypadá to spíš na kletbu než na nějaké neobjevené vnitřní zranění. Severusi? Upadá do šoku a já nemůžu nic dělat.“

Severus zaklel a vyřítil se z učebny. Proletěl chodbou ve sklepení a zastavil se před starými dveřmi z masivu. Dvakrát na ně poklepal hůlkou, zamumlal heslo a vběhl do útrob místnosti. Okamžitě zamířil ke zdi s knihami. Sáhl na jistotu pro tenkou knihu, která nesla zlověstný název: „Kletby z černé magie“

Zuřivě otáčel stránky a hledal onu kletbu, jeho neblahé tušení se stalo skutečností, když nalistoval stránku s kletbou, kterou měla v oblibě pouze jedna osoba, kterou znal. Bellatrix! Musela na Pottera vrhnout kletbu Sufero, když se nedíval. Proč to ten kluk neřekl? Mezi rty drtil nadávky. Tohle nebylo dobrý. Byly jenom dva způsoby, jak se téhle kletby zbavit a on pochyboval, že by Lestrangová tuto kletbu dobrovolně zrušila a ten druhý bude nepříjemný. Velmi nepříjemný.

Doběhl zpět do učebny lektvarů, kde se mu naskytl pohled na ležícího chlapce, který e zmučeně třásl na zemi, a okolo hlavy se mu rozlévala loužička krve. Krev mu z uší nepřestávala téct a k tomu se přidalo ještě krvácení z nosu.

„Severusi!?!“ V hlase ženy zaslechl jasné známky paniky a on sám se obával, že když teď promluví, tak se mu bude třást hlas. Nemohl odtrhnout pohled od hocha na podlaze. Dělalo se mu zle ze smrtijedů, Voldemorta a dělalo se mu zle i ze sebe sama, protože dokázal v minulosti být stejně krutý jako kterýkoliv ze smrtijedů.

„Severusi?!?“ zahalekala znova Poppy a snažila se holýma rukama proniknout skrz bariéru.

„Vím, co to je. Je to kletba, ta bariera by podle všeho měla zmizet tak za dvě hodiny.“

„Ale to nemá šanci přežít!“ Zděšení madam Pomfreyové naplnilo celou místnost.

„Já vím.“

V Severusovi Snapeovi se poprvé objevily výčitky vůči mladému Nebelvírovi. Celé dvě hodiny přemýšlel o tom mladém muži a nelitoval sebe a nelitoval ani jeho, protože on věděl, že o lítost tady nikdy nestojí. Lítost lidi nikdy nespasí. Jen jeho mysl nahlodával červíček pochybností, že ho nedokázal ochránit, když to slíbil Lily a slíbil to i Brumbálovi. Opět selhal. Nikdy nesplatí ten dluh vůči mrtvým, kteří zemřeli kvůli němu. Měl se snažit naučit ho víc, ne on ho musí naučit víc. Až se dá Potter zase pořádku, tak ho znovu začne učit. Jeho odhodlání bylo okamžitě ta tam, když se opět zahleděl na postavu na zemi. Už to byli skoro dvě hodiny od prvních projevů.

 Seděl na židli a sledoval, jak třas v Harryho těle pomalu ustává. Chlapcovo dýchání se stalo plytkým a krvácení ustalo. Vlasy měl slepené krví a potem. Jeho oční víčka se začala pomalu spouštět a pokaždé, když Nebelvír zavřel oči, tak se Severus modlil, aby je ještě jednou otevřel. V místnosti se zajiskřilo a okolo chlapcova těla se ovinuly paprsky modré barvy. Čekal, až paprsky zmizí, protože to znamenalo, že se bude moci chlapce dotknout, že mu bude moct pomoci.

Poppy vyskočila na nohy a s napětím v očích sledovala, jak se paprsky stahují a rozplývají se.

24

Nalila chlapci do krku uklidňující lektvar a zakřičela na Severuse, že ho má na ošetřovnu dolevitovat, jinak by letaxová magie mohla nějak zareagovat na tu kletbu a zmizela v plamenech jeho krbu.

Rozrazil dveře a nechal za sebou levitovat zemdlelé tělo. Sotva vyšel ze sklepení, už viděl, jak se za ním řítí Grangerová s Weasleym.

„Počkáte před ošetřovnou!“ Přerušil veškerou snahu dvou žáků o trochu pozornosti. Chvátal, jeho plášť za ním vlál a chodbou se rozléhaly spěšné kroky, které sem tam přecházely v běh.

Ani jednou za celou cestu na ošetřovnu se na chlapce nepodíval. Nechtěl už víckrát vidět, jak mu hlava bezvládně klimbá se strany na stranu a ruce má rozhozené, jako kdyby ho smrtící kletba zastihla nepřipraveného. Tohle nebyl pohled, který by si hrozivý Severus Snape chtěl zachovat ve své mysli. Tohle byl obrázek, který již nikdy nechtěl vidět.

„Pane! On nedýchá! Harry nedýchá!!!“ Hysterický a uplakaný hlas hermiony Grangerové zapíchl trn strachu do srdce profesora lektvarů. Na místě se zastavil a spěšně přiskočil s chlapci, který se stále vznášel. Přiložil mu prsty na hrdlo a snažil se najít nějakou odezvu. Alespoň nepatrně zašimrání na konečcích jeho prstů. Nic!

Otočil se na podpatku a letěl chodbou tak rychle jak jen dokázal. Rozrazil dveře na ošetřovnu a dřív než jimi stihl proklouznout i Ron s Hermionou, zakouzlil přes rameno dveře, aby je nikdo nevyrušoval.

„Poppy!!!“

„Tady! Rychle, položte ho sem.“ Ukázala na nejbližší postel.

„Po cestě přestal dýchat.“ Řekl jí svým typicky ledovým hlasem a stáhl rty do tak úzké přímky, až se zdálo, že žádné rty nemá.

„U Merlina.“ Vydechla lékouzelnice a začala se ohánět hůlkou a kouzly. Po chvíli útrpně zahalekala a zkoušela znovu a znovu stejné kouzlo. Severus ho znal. Už ho na něj museli použít, když se vrátil ze smrtijedských setkání zmučený. Dvakrát to jeho srdce neuneslo a dvakrát do něj pouštěly šokové kouzlo. Byl to nepříjemný pocit probudit se a zjistit, že dýcháte. Pro něj by byla smrt spíš vysvobozením.

Díval se, jak se madam Pomfreyová snaží přivést chlapcovo srdce k rozumu. Už přestával doufat a chtěl jí říct, aby toho již nechala, že to nemá smysl.

„Sláva.“ Žena si otřela pot pod čepcem a na tváři se jí rozlil úlevný úsměv. Srdce Harryho Pottera začalo bít a jeho hruď se pomalu zvedala a klesala. Snapeovi zaškubalo v levém koutku. Odmítal si přiznat, že by to mohl být jakýkoliv náznak úsměvu. On se nikdy neusmívá.

„Teď ten lektvar Severusi.“ Pobídla ho Poppy a mazala chlapci hruď hojivým balzámem, aby mu zmizely zarudlé flíčky, které představovaly popálení od šokového kouzla.

Lektvarista vytáhl z kapsy lektvar, který jako jediný dokáže přemoci tu kletbu, ale nebude to pro psychiku chlapce dobré. Trochu se obával, aby nakonec nezešílel. Nikdy ten lektvar neužil a vyrobil ho již dávno, kdyby náhodou tu kletbu použil někdo na něj. Dřív byla velmi oblíbená. Zaklonil chlapci hlavu a otevřel mu ústa. Starší muž zadržel dech, když nalíval indigově modrý lektvar do krku Zlatého chlapce. Lektvar by měl začít účinkovat okamžitě.

„Bude velmi dlouho spát. Viděl bych to, že se probudí až zítra večer.“ Řekl ženě a chtěl opustit ošetřovnu.

„Jak bude na ten lektvar reagovat Severusi?“ optala se opatrně a věděla, že to nebude nic, co by stálo za to slyšet.

„Bude mít noční děsy. Budou se mu zdát celou dobu, co bude spát. Budou mu připadat opravdové a bude křičet. Hodně křičet.“ S tím se otočil a odcházel. Před dveřmi na ošetřovnu seděli opření o zeď dva Nebelvírové.

„Žije.“

Hermiona se hlasitě rozplakala a Ron se začala úlevně, ale hystericky smát. Seděli tam oba dva jak hromádka zoufalého štěstí a nevěděli, co s tím. Přežil! A v ledovém srdci Severuse Snape roztála jedna malá ploška ledu. Byl to nepatrný kousek, ale přeci. A Severus Snape si to dřív nebo později uvědomí, až na to bude připravený přijmout pravdu, ale teď? Teď ještě ne.

Harry Potter. Mladík s jizvou na čele ležel na bílém lůžku a v mysli se mu začaly rodit obrázky. Černou tmu nahradila hrůza a on chtěl někoho, kdo ho zachrání. On potřeboval někoho, kdo by tu byl s ním, kdo ho vytáhne z té strašné reality.

Byla tma a silný vítr mu téměř trhal šaty na cáry. Klečel na hrobě svých přátel a plakal. Slova mu vítr bral u úst a odnášel je někam pryč. Někam nad širý oceán, kde se ztratí v šumu vln. Pláč přešel v žalostné úpění. Po tvářích mu tekly slzy plné hořkosti a strachu. Nechtěl se zvednout z toho hrobu, chtěl tu zůstat ležet navždy se svými přáteli. Někdo ho popadl za rameno a trhnutím ho prudce otočil. Voldemort! Chytl chlapcovu hlavu do svých dlaní a kochal se pohledem na tu bolest. Na tu bolest, kterou způsobil on.

„Zabil sem je Harry. Byli slabí. Škemrali o život.“ Smích plný krutosti plnil Harryho uši. Chtěl se na něj vrhnotu a vyškrábat mu oči, ale nemohl, ta bolest, ta hrozná bolest v srdci a v myšlenkách byla nesnesitelná. V jeho jizvě propukl požár. Plameny bolesti olizovaly každý koutek jeho těla a z jeho hrdla se ozval křik plný bolestné agónie, který se smísil se smíchem Pána Zla. Ty dlaně, chtěl, aby dal pryč ty dlaně.

Najednou stál uprostřed domu svého kmotra a jeho nohy nechtěly poslouchat. Stál tam jako přikovaný a po rukách mu tekla krev, ale ne jeho krev. Před ním na zemi ležel muž oděný v černém a oči měl otevřené dokořán. Ty oči nepatřily živému člověku. Obličej byl nehybný a ústa otevřená v němém výkřiku. Z mužova hrdla krev již dávno netekla. Začínala zasychat. Byla všude. Na jeho krku, v jeho vlasech, na hrudi a na rukách. Stejně jako u Harryho Pottera. To on měl na rukách krev Severuse Snape. Kvůli němu ten muž zemřel. On se pro něj obětoval. A pro Harryho Pottera se svět zastavil. Začal se omlouvat. Křičel omluvy a věděl, že to toho muže neoživí. Zajel si krvavýma rukama do vlasů a hrůzou si je začal rvát. Zůstal sám. Úplně sám. Chtěl k němu přikleknout a obejmout ho, omluvit se a žádat o odpuštění, ale nemohl. Stál a bolestně sténal. On nechtěl být sám. Nehty si začal škrábat obličej. On nemohl být sám…

 Uprostřed lesa, uprostřed dne. Nastala tma. A duše Harryho Pottera se zmítala v přílivových vlnách bolesti. Jeho duše byla roztrhána na kusy a pohřbívána spolu s ostatními. Selhal. Nedokázal přemoci Pána všeho zla. Nedokázal zabít a za to ho teď bůh trestá. Za každou další umřelou duši rukou Voldemorta část jeho duše odešla a on mohl pouze sedět a čekat, kdy mu z jeho duše nezbude již nic. A ti mrtví. Tolik mrtvých kvůli němu a oni přicházejí. A žádají ho, ale on nesmí, on nemůže. On tu musí sedět a čekat a bude prázdný, pak ho třeba taky zabijí. Kéž by ho zabili…           

     

25

Ostré denní světlo ozářilo bojiště, kde uprostřed krvavé lázně seděl chlapec. Zvedl hlavu a rozhlédl se kolem sebe. Všude kam dohlédl, ležela těla. Mrtvý muži bránili své ženy a ty zase své potomky. Malé děti ležící mrtvé na jedné hromadě mnohdy bez rukou či nohou, mrtvé oči vytřeštěné hrůzou a krkavci hodující na jejich mase. Jako supy snášeli se na chladnoucí těla a rvali svaly a šlachy z rukou nevinných i vrahů. Jejich zlověstné krákání se neslo planinou a jinak nic. Ticho! Ticho, jež nebralo konce. Mrtví nemluví. A mladík s jizvou na čele se rozhlížel po rudé bitvou zneuctěné krajině a z hrdla se mu vydralo zasténání. Bolestné a teskné jako vytí vlků, kteří shlížejí k nebesům. Jeho hlas na chvíli přerušil to ticho a vyrušil krkavce z jejich stolování. Z každé strany na něj hleděli tváře tisíců těch, které znal, ale i těch, které pojmenovat nedokázal. Nastal konec kouzelnického světa, všichni jsou mrtví… Pozvedl svou hůlku a vyřkl ta slova. Zelený paprsek vysál z jeho těla život a on zůstal ležet mrtvý na zádech. Slétl k němu jeden z krkavců a zahleděl se mu do očí. Zelené duhovky překryla mlha a krkavec se dal do hodování. A někde v dálce zazněl dětský pláč… Naděje umírá poslední…

„Pane pottere?“ Z jeho osobního vězení a tmy ho vytrhl hlas ženy.

„Pane Pottere!!!“ Po dlouhé době zase začal pociťovat své tělo, svojí vůli. Prudce otevřel oči a v šeru místnosti spatřil ženu ve středních letech.

„To jsem ráda, že jste vzhůru… Tady, vypijte to.“ K ústům mu přitiskla ampulku s nějakým silně kořeněně vonícím lektvarem. Dvakrát polkl, aby rozehnal těžkou chuť na jazyku.

„Ošetřovna?“ hlas zhrublý nočními můrami se rozlehl tmou.

„Ano, je večer, teď vám dám lektvar na spaní.“ Postava se znovu naklonila nad jeho lůžko.

„Ne!!! Nechci spát. Nechci snít.“ Vystrčil ruce před sebe v obranném gestu a madam Pomfreyová ustoupila.

„Tak tedy bezesné tonikum, ano?“ Harry váhavě pokýval hlavou a nebyl si jist, zda to žena postřehla. Odběhla a vrátila se s lahvičkou plnou po okraj lektvaru, který velmi dobře znal.

„Zacpěte si nos.“ Věděl, že je to velmi dobrá rada, protože bezesné tonikum páchlo po zdechlině.

„Dobrou noc, pane Pottere.“ Zaslechl ještě předtím, než se propadl zpět do té děsivé tmy, ale tohle bylo jiné, tohle bylo bez snů…

 

„Děkuji vám, Severusi. Myslím, že je bude potřebovat.“ První slova, která zaslechl, sotva se probudil, patřila opět té ženě.

„Jak mu je?“ zájem mírně zbarvil podtón jeho hlasu. Harry ležel se zavřenýma očima a nemohl si v mysli dosadit k tomu hlasu obličej. Po chvíli se mu to podařilo a srdce mu šokem vynechalo dva údery. Něco bylo špatně, velmi špatně… Severus Snape se nikdy neptá na jeho stav. Nikdy se na něj nedívá jinak než se záští a už vůbec nikdy se v jeho hlase neobjevuje zájem, když se vyjadřuje o něm. Připadal si jako by i ta poslední věc v jeho životě ztratila na jistotě. Možná je smutné, že tou jistotou byla nevraživá nenávist mezi jím a profesorem, ale tak to má být. Vždy to tak bylo a to, že by se to mohlo změnit, si nikdy nepřipouštěl. Popadl ho iracionální strach. Takhle to být prostě nemá. A pak si vzpomněl na jeden ze svých snů.

Bezvládné tělo ležící na zakrvácené podlaze a na hrdle rozšklebená rána se zasychající krví. Oči, jenž již nikdy víc nepřekryjí víčka, upírající se do stropu a ústa pootevřená v marné snaze říci slova, jež nikdy nezazní. Bezmoc, která čišela z toho mrtvého muže, byla jako dýka zarývající se hluboko do zad.

Prudce otevřel oči, aby se přesvědčil, že ten muž je v pořádku. Spočinul pohledem na ostrém profilu svého profesora a skoro mohl slyšet, jak se mu ze srdce odvalil ohromný balvan. Zkoumavě si ho prohlížel a téměř nedýchal. Na tváři se mu rozlil úlevný úsměv a poprvé za život si uvědomil, že je rád, že toho muže zná. Severus Snape ho mohl nenávidět, ale to nic nezmění na faktu, že jejich životy jsou propojeny už napořád a bylo dobré to vědět. Bylo dobré si to uvědomit. V jeho nitru zaskomírala červená kontrolka, která ho před tímto mužem vždy varovala. Nakonec zhasla úplně a Harry Potter pocítil příval důvěry ve svého profesora. Nezáleží na tom, že má na ruce temné znamení a nezáleží ani na tom, že jejich vzájemný vztah není vřelý, záleží pouze na tom, že jsou v tomto boji spolu. Jeho úsměv se ještě více rozšířil, když znovu uslyšel jeho hlas.

„Až se probudí, dejte mi vědět.“ Lektvarista se otočil a zabodl pohled na postavu ležící na lůžku. Překvapil ho smaragdový pohled, který vyjadřoval vděčnost.

„Pottere?!?“ Zmatek, který probleskl v mužově pohledu, než se ukryl za běžnou masku lhostejnosti, chlapce pobavil.

„Dobrý den.“ Jeho hlas zněl, jako když se o sebe třou dva kusy plechu. Odkašlal si, aby si pročistil hrdlo a natáhl se pro sklenici vody, která stála na nočním stolku po jeho levici, a trochu si usrkl. Jeho ruce se třásly stejně jako starému muže, jenž je postižený Parkinsonem. Pramínek vodu mu stekl po bradě na přikrývku, kde vytvořil mokrý flek. Když znovu vzhlédl, spatřil už pouze cíp černého pláště mizícího ve dveřích, které se v zápětí s třeskem zavřely.  

„Pane Pottere, jak se cítíte?“ madam pomfreyová ho okamžitě začal obskakovat a mávala nad ním hůlkou vykřikujíc různé kouzelné formule, jejž ji informovaly o jeho fyzickém stavu. Kdokoliv, kdo by teď vstoupil na ošetřovnu, by si zcela jistě pomyslel, že provádí nějaké šamanské tance, jak poskakovala kolem postele a mávala hůlkou nad hlavou.

„Po fyzické stránce se zdáte být zcela v pořádku, až na ten třes v rukou a možná se vám příštích dnech bude občas motat hlava, proto si vás tu raději nechám pár dní na pozorování.“ Zakončila svůj proslov s úsměvem a odkráčela pryč. Po chvilce se vrátila a držel a v rukou další lektvar v modrém flakónku.

„Co to…“

„Posilující lektvar.“ Strčila mu lahvičku do rukou, počkala, až vše poctivě vypije a pak spokojeně odešla do své kanceláře.

Severus Snape si razil cestu do sklepení a nemohl se zbavit zvláštního dojmu, který měl z Nebelvíra, který teď ležel na ošetřovně. Mezi očima se mu utvořila hluboká vráska a stále dokola si v hlavě přemítal, jak se Potter choval. On se usmíval! Na něj!!! Zažil již spousty zvláštních věcí i nevysvětlitelných věcí, ale tohle bylo něco, co by nikdy neočekával. Vládl v něm zmatek. Doufal, že chlapce, nezůstaly nějaké vážné následky, protože jestli lektvar nezabral, tak jak měl, pak by mohlo být ve válce ledacos ztraceno. A on toho zatraceného kluka potřeboval. Celá kouzelnická populace toho kluka potřebuje. Začaly ho zaplavovat obavy. Něco nebylo v pořádku. A on neměl rád chaos.

 

 

Poslední komentáře
01.10.2008 17:48:58: Zajímavá kapčka mám dojem, že se tam ty dva brzy povraždísmiley${1}
30.09.2008 22:11:50: Super kapitola. Moc jsem se na ni těšila. Jen tak dál.
30.09.2008 20:22:33: Ten koment dole můj....hups, zapomněla jsem se přihlásit :)
30.09.2008 20:20:58: Frankie: No to já taky někdy nemůžu zamhouřit oko :) Nedávno jsem četla jednu moc vydařenou jednoráz...
 
Je lepší radovat se z květu růže, než strkat její kořen pod mikroskop. (Oscar Wilde)