Bludný kruh snů a skutečnosti.

Knihy nejsou morální či nemorální. Knihy jsou dobře či špatně napsané. A dost. (Oscar Wilde)

Občas se to stane - HP/SS

2. kapitola - SMÍCH

Tak jo, tohle je kapitola spíš taková o ničem, pouze nějak připravuje půdu... Pokud víte co tím myslím... Je to zase NEOPRAVENÉ

Harryho nervy byly silně na pochodu. Najednou ho představa trestu silně znervózňovala. Měl sto chutí se se svými pocity svěřit Hermioně. Nakonec si řekl, že jí nebude zatěžovat jeho vlastními problémy, když ona jich má plno s Ronem. Ten kluk byl až neuvěřitelně zabedněný. Všichni kolem něj věděli, že Hermiona ho má hodně ráda a rozhodně už dávno ne, jako kamaráda, jediný od to stále nepoznal a veškeré snahy o sblížení ze strany Hermiony, absolutně neguje. Jako včera, když se Harry vzdálil s výmluvou, že počká U tří košťat, že ho nákupy už nebaví, tak se ho Hermiona v Prasinkách nenápadně snažila zatáhnout do nové kavárny, kam chodili převážně páry. Ronovi to absolutně nedocvaklo a ještě z něj vypadlo. „U Merlina, Hermiono, proč bychom chodili do kavárny, když u Tří košťat na nás čeká Harry?“

Zatřepal hlavou a začal se soustředit na výklad hodiny. Profesor Swin měl na sobě slušivý hábit přes ramena temně modré barvy, který mu vlál kolem kotníků a podtrhoval celkově velmi sympatický vzhled. Nenápadně se mu zaměřil na ruce a zklamaně musel konstatovat, že Snape je má podstatně… přitažlivější a mužnější. Hlasitě zalapal po dechu, když jeho mozek zpracoval, na co vlastně myslel. Hermiona vedle něj tiše sykla a Ron se na něj zmateně otočil z lavice před nimi.

„Děje se něco, pane Pottere?“ profesor upřel svůj zrak na pohledného mladíka a v očích se mu zračilo znepokojení.

„Vše v pořádku, pane.“ Odvětil konsternovaně Nebelvír a sklopil zmatený pohled na svoji lavici. Právě nazval část Severuse Snape přitažlivou. Celou věčnost se nenávidí a najednou na něm něco shledá přitažlivým.  Vše v jeho životě najednou nabralo poněkud komický nádech. Snažil se představit si toho věčně zamračeného muže a podívat se na něj nezaujatým pohledem. Dobrá, možná měl něco do sebe. Byl mlčenlivý, záhadný. To většinu lidí přitahuje. Má určitý smysl pro humor, sice s velmi sarkastickou podobou, ale i to velmi lidí ocení. Vlastně mírumilovnost a asertivita by se u tohoto člověka těžko hledala a Harry si troufal tvrdit, že by se ani nenašla. Ten muž byl vysloveně vůdčí typ. A on nesnášel, když mu někdo poroučel a říkal, co má dělat, i v posteli byl raději dominantní. Což do teď nikdy nebyl problém, ale nedokázal si představit tohoto muže, jak v posteli je spíše submisivní. Představa Severuse Snape, který je v posteli ovladatelný a poddajný jak malé kotě ho velmi pobavila, ovšem neuvědomil si, že své veselí dává najevo i hlasitými projevy. Třídou se nesl naříkavý smích, kdy Zlatému chlapci po tvářích tekly slzy, rty měl roztáhlé do tak velkého úsměvu až dával na obdiv své zuby a oběma rukama se držel za břicho, protože jeho bránice se poměrně bolestivě začala ozývat. Po chvíli hýkání a nekontrolovatelného smíchu, prásknul hlavou o lavici, a když už to vypadalo, že se přestane smát, znovu ho zachvátil smích, který tentokrát vydal za celý zájezd Japonců. Párkrát uhodil hlavou do desky lavice v marné snaze přestat a zabránit mozku, aby mu přestal podsouvat tu komickou představu Severuse Snape, leč nepomohlo to.  Hermiona na něj koukala jako na blázna, což ovšem dělala celá třída a koutky úst jí cukaly. Už dlouho neviděla svého kamaráda, jak se takhle naplno směje.

„Můžu vědět, co vás tak pobavilo, Harry?“ Profesor Swin stál nad jeho lavicí a i jemu na tváři trůnil jemný úsměv. A to z toho důvodu, že pohled na smějícího se mladíka, byl prostě zábavný.    

„Já…P-pardon,pane.“  Nutkavá potřeba se smát ho pomalu opouštěla. Už skoro byl zcela v klidu, když tu do třídy vtrhl ten, který zapříčinil jeho nezadržitelný chechot. Sledoval, jak si to rázuje k profesoru Swinovi a pokoušel se zadržet další příval samovolného smíchu. Zuby se kousal do rtu, ale když se mistr lektvarů zastavil u profesora a promluvil, tak jeho veškerá snaha utlumit jeho výlevy povolila a on se zhroutil na lavici, jeho tělo zachvátily záškuby, které vyvolával ten neuvěřitelně hlasitý chechot .

„Pottere!!!“ Snape vyštěkl jeho jméno se značným odporem a sledoval, jak se svíjí. Všem došlo, že čeká, až se hoch uklidní, ale Harry prostě nemohl.

„Deset bodů dolů za nevhodné chování, Pottere, a nechte toho!“ ostrost jeho slov by jakékoliv veselí okamžitě utlumila, ne však to Harryho.

„T-to.. Já...Bože to mě zabije!“  Nakonec se musel zvednout ze židle a vylézt ven na chodbu, kde se hodnou chvíli snažil uklidnit. Když vycházel ven profesor lektvarů, tak se na něj za žádnou cenu nechtěl podívat, protože věděl, že by to nedopadlo dobře.  

„Večer, Pottere, nezapomeňte.“ Tři slova mu zapráskala nad hlavou, jako když zahřmí.

„Ano, pane.“  Jeho pokornou odpověď bohužel kazilo jeho veselí stále se zračící v jeho očích.

Vešel zpět do třídy a omluvil se za své chování. Naštěstí profesor byl vcelku hodný chlap, tak to přešel mávnutím ruky. 

Po skončení hodiny se na něj jeho přátelé vrhli s otázkami na rtech.

„Co to mělo znamenat, Harry?“ Zavěsila se do něj kučeravá kamarádka a čekala na nějakou inteligentní a adekvátní odpovědi.

„Ech…eee.“

„No tak, Harry, poděl se o tu srandu se svým kamarádem.“ Dloubal do něj zrzek a v očích mu žhnuly šibalské ohníčky.

„No víte..eee. To by jste asi nepochopili.“ S tím se od nich odpojil a dohnal Nevilla.

„Neville, co jsme měli za úlohu z lektvarů?“ musel položit tuto čistě kontrolní otázku, protože absolutně netušil.  Jeho mozek odmítal vydat tuto informaci, o které si byl jistý, že by ksakru měl znát.

„No měli jsme vypsat všechny vlastnosti bylin, které se používají v neviditelném dryáku.“    Pokrčil rozpačitě rameny a pak ho poplácal po rameni.

„Ale neboj se, já tam toho moc nenapsal, takže horší než já to mít nebudeš.“

„Díky, Neville.“

Zamířil rovnou do Nebelvírské věže, kde popadl své koště a oblékl si chytačský dres. Podíval se na vedlejší postel, kde normálně bývá Ron a zjistil, e koště stále ještě leží na postli a stejně tak jeho dres je zakopán v koutě.

„Hermionooo?“ Zakřičel do nitra společenské místnosti a čekal, zda se odněkud vynoří její strapatá hlava.

„Ano?“ Zvedla zmateně hlavu z místa u krbu a zahleděla se na něj. 

„Kde je Ron?“

„Nevím, mě říkal, že se jde připravit na zápas.“ V jejích očích se zračila dávka zmatenosti s naštváním, že jí lhal.

„Dobře, díky.“ Zabouchl dveře od ložnice a vyndal Plánek Bradavic.

„Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti…“ klepnul zlehka hůlkou na jeho povrch a sledoval, jak se samy od sebe na pergamenu objevují celé bradavice. Rona našel, jak pochoduje v kruzích v učebně hned vedle jejich společenské místnosti. Vyrazil ven a rozrazil dveře do místnosti, kde zcela bledý Ronald vyšlapával kruhy do země.

„Rone, co tu děláš?“

„Já to nezvládnu, Harry. Jsem ztracenej případ.“ Jeho hysterie dosáhla neuvěřitelných výšin a hlásek mu přeskakoval na velmi komický téměř až ženský soprán.

„Klid! Mysli na to, že až to vyhrajem, tak tě budou všichni oslavovat.“ Jiné povzbuzení v tu chvíli prostě nevymyslel.

„Jenže mi to nevyhrajeme, Harry!! Pokud ovšem nechytíš zlatonku během pár vteřin.“ Střelil po něm trochu rozladěním pohledem a najednou se zastavil na místě.

„Harry? Máš ještě trochu toho Felix Felicis?“ Naděje v jeho hlase byla nezměrná a v očích se odrážela stokrát víc.

„Ne, Rone, bohužel nemám. Ale vzpomeň si, jak ti šlo, když sis pouze myslel, že jsem ti ho dal. To bylo v tobě ne v nějakém lektvaru.“ Povzbuzující řeč, to byla krásná, leč minula se totálně účinkem.

„Harry?“

„Ano???“ Už už začínal doufat, že Ron se umoudří a zjistí, že je vážně dobrý brankář.

„Mám hlad…“    

Poslední komentáře
02.09.2009 22:04:26: Jo tak to znám. Dnes jsem takový záchat měla v práci a všichni na mě zírali jak na blázna. Řehtali j...
18.08.2009 17:53:58: Opravdu povedené....moc dobře to znám takové záchvaty smiley${1}
17.08.2009 01:29:09: hrubý smileysmileysmiley tyhle záchvaty smíchu jsem mívala docela často. Naposledy když jsem se nechala do...
12.08.2009 18:17:40: Super kapitola. Jsem zvědavá na pokračování.
 
Je lepší radovat se z květu růže, než strkat její kořen pod mikroskop. (Oscar Wilde)